24. Když zmizí paměť, zmizí i duše

9. července 2010 v 12:48 | P@pie |  Předem prohraná bitva
Proč jen se vždy vše tak zamotá? Kdo to má rozmotávat…

Jediné, co může, je přihlížet jeho konci.

Z jeho úst vyšla slova, která jí otřásla ještě mnohem víc, než jeho vzezření: "Kdo jsi?"Pláč

Barlow Girl - Never alone
24. Když zmizí paměť, zmizí i duše

Conor stál v povzdálí, přišlo mu nemístné rušit ty dvě duše. Pohledem se zavrtával do Victoriiných zad. Pomalu se přibližovala k Johnovi, jako by nebyla schopná unést tu příšernou skutečnost. Dívala se do jeho tváře, tím si byl jistý. Sám tušil, jak příšerně se teď musí cítit.

Victorie přerývaně dýchala, nohy se jí třásly. Přežiji to všechno znovu?

Její jediná láska byla polapena kouzelníky, byly mu přiřknuty další vraždy, další hrůzné činy, za které ho jisto jistě čeká trest smrti. Z tohohle ho nevysekají ani všichni svatí.

"Victorie?" prolomil ticho místnosti chraplavým hlasem John.

Vrhla se mu do náruče, vnímala teplo jeho těla, cítila tlukot jeho srdce, vnímala tu typickou vůni, která se jí vryla hluboko do paměti. Nemohl jí obětí oplatit, jelikož byl těžkými okovy připoután ke zdi, proto jen zabořil obličej do jejích vlasů. Zhluboka se nadechl, nemohl uvěřit, že ji zase vidí.

"Victorie?" promluvil nyní Conor. "Neměla by ses k němu tak mít, kdokoliv může vejít dovnitř," zkonstatoval. Ale jeho slova jakoby nikdo neslyšel.

Ještě více se k němu přimknula, nechtěla se ho pustit. Bála se budoucnosti. Dolehla na ni tíha, veškeré vzpomínky se vrátily, veškeré momenty společné blízkosti. On prostě nemůže zemřít…

"Pusť mě, on má pravdu, nesmí tě tady takhle vidět. Slyšíš mě, prosím, pusť," dořekl něžně.

Zaváhala, ale pak se přeci jen opatrně odtáhla, zadívala se mu do tváře. Měl ji plnou šrámů, jak si stačila povšimnout, měl spousty ran i po těle. Odvrátila pohled, krvácelo jí srdce při myšlence, že mu nemůže pomoci. Jediné, co může, je přihlížet jeho konci.

Dokázala vyslovit jen: "Jak?"

John podrážděně zamručel: "Byla to blbá náhoda, chvilka nepozornosti."

"Já to nechápu, jak tě potom všem mohli chytit?! Vždyť si utekl ze šibenice, udělal jsi toho tolik!"

"Victorie," přistoupil k ní Conor a dal jí ruku na rameno. "Myslím, že bys měla jít odtud. Vrať se domů, tady bys neměla být, budou ho vyslýchat. To přece víš."

Sklopila oči, neměla daleko od zhroucení. Jako napůl nepřítomna znovu pohlédla na Johna, poté se beze slova vytratila dveřmi, kterými vstoupila. Její hlava nebyla schopná cokoliv registrovat, málem také vrazila do hlídače na chodbě, ten si ji se zájmem prohlédl a vyčkával na omluvu, která však k jeho sluchu nikdy nedorazila.

Měla pár možností, buď ho nechat umřít, nebo prozradit jejich vztah a můžou umřít spolu - jak romantické. Tyhle nápady okamžitě zavrhla, nedokázala však nadále uvažovat, byla příliš rozrušená. Cítila se bezradně.

Proč jen se vždy vše tak zamotá? Kdo to má rozmotávat…

Musí podplatit několik strážníků a poté ho nějakým způsobem dostat ven, je jedno jestli ji chytí, co tak může ztratit? Hrdost? Postavení? Čest? Život? K čemu to, když ztratí půlku své duše.

Měla chuť zařvat a celý svět proklít. Šouravým krokem se plížila temnými chodbami, už nic neviděla jasně, připadala si jako silně opilá. Nohy se sami zastavily, rukou se opřela o zeď, tiše zaskučela a podklesla v kolenou. Zapřela se rukama o zem a propukla v bolestivý pláč.

Po dlouhé době se znovu cítila poražená a naprosto k ničemu, nedokázala zastavit příval nových slz. Muselo to zkrátka ven. Rukama si podepřela utrápenou hlavu a tiše vzlykala. Slzy jí stékaly po tvářích, neměla sílu je otírat ani sušit. Chtěla se jen probudit z téhle příšerné noční můry. Měla nesmírný strach, roztřásla se po celém těle. Náhlý pocit hrůzy ochromoval její úvahy jako smrtící jed. Nemohla téměř dýchat, jak se zalykala vlastními slzami.

Jakoby z dálky slyšela čísi hbité kroky, odrážely se od stěn a tvořily tak strašidelnou línou melodii, která se jí vrývala hluboko do mysli. I přesto nedokázala přestat vzlykat, jen se schoulila do klubíčka a dál tiše naříkala. Ucítila na tváři čísi ruku a se slovy: "Tak tady jsi," ji silné paže vyzvedly do náruče. V tónu hlasu poznala Conora. Přišel za ní, aby ji ochránil, přesně věděl, že nyní bude lehce mimo, a v tuto chvíli ho potřebovala víc, než kdykoliv v minulosti. Potřebovala dávného přítele, který by jí pomohl překovat velmi nelehkou životní situaci. Potřebovala se někomu vyplakat na rameni, cítit dotek lidského těla, vědět, že není sama.

"Všechno bude dobré," šeptal jí do ucha. "Zvládneme to," konejšil ji tichým hlasem.
Odpovědí mu byly však jen tiché vzlyky, které částečně tlumily klopy jeho kabátu. "Vím, že je to pro tebe těžké, klidně se vyplač, já nás zatím přemístím k tobě domů, ano?"

Věděl, že ho vůbec nevnímá, proto ani nečekal na její odpověď a jal se k přemístění. Sáhl do kapsy pro hůlku a jedním rychlým mávnutím oba zmizely.

Pomalu se rozhlédl po místnosti, svažoval, kam ji uloží. Sám se musel ušklíbnout, když si uvědomil, že v tomhle stavu by jí bylo i jedno, kdyby ji položil na podlahu a odešel. Ale přeci jenom v něm zahořela kapka lítosti a proto s ní vyšel ty otřesné schody vedoucí k její ložnici.
Když ji donesl do pokoje, s velkým překvapením zjistil, že mu usnula v náručí. Pro sebe se usmál a poté ji uložil na prostornou matraci, která se pod vahou jejího těla mírně zhoupla. Poté ji přitáhl deku až ke krku a v tichosti se vytratil z pokoje. To je už podruhé, co ji ukládá do postele jako malé rozmazlené dítě, uvědomil si. A zapřísahal se, že až bude po všem, všechny tyhle laskavosti mu plně vynahradí…

***

Victorie se neklidně prohnula a z úst jí unikl tichý sten. Rozevřela víčka dokořán a vytřeštila oči do tmy pokoje. Zrychleně dýchala, vzbudila ji odporná noční můra. Byl v ní John, uvědomila si. Byl spoután a maskovaní muži ho vedli přímo ke katovi. Nesl se s tou svou vznešenou grácií, která byla tak naprosto nepřirozená v dané situaci. Lehce přešel půl nádvoří a hrdě stanul před katem. Poté mocný kouzelník vyřknul ty dvě ohavná slova a on se pod září zelené kletby sesul k zemi jako hadrová panenka.

Dívka s hlasitým zaúpěním raději zavřela oči. Bylo tomu už několik dnů, kdy s Conorem nebyli schopni vymyslet způsob jak Johnovi pomoci. Pomalu z toho začínala šílet. K rozhodujícímu verdiktu sice ještě nedošlo, protože ho stále ještě vyslýchali a nutili ho, se přiznat k věcem, které ani nespáchal. Sama moc dobře věděla, že není schopný příliš dlouho vzdorovat tak drastickým metodám.

Vrávoravě se vypotácela z postele. Byla tak zesláblá nebo se tak alespoň cítila. Rukama si projela vlasy a zahleděla se na svůj odraz v zrcadle. Mávla nad tím výjevem rukou, na to co cítí uvnitř, vypadá pořád dobře. Nasoukala se do oblečení a přemístila se do kanceláře.

Pochodovala chodbami s bradou hrdě vystrčenou, na tváři nic neříkající výraz. S mírným vrznutím otevřela dveře od cely. Stál tam přikovaný ke zdi, ve stejné pozici jako tehdy když ho naposledy viděla. Nyní u něj už nikdo nebyl, čekal jen na soudní proces. Vrtali se mu tak dlouho v hlavě, až se přiznal ke všemu. Byl také nesmírně dotlučený, na jeho těle nebyla jediná nezkrvavená část. Viktorie se při pohledu na něj otřásla. Vnímala jeho mělké nádechy i hlavu pokořeně hledící do země. Dívala se na muže, co ztratil všechno.

Pomalu k němu přistoupila, uchopila jeho hlavu do svých dlaní a s nemalou silou ho donutila, aby jí pohlédl do tváře. To, co v jeho očích spatřila, jí otřáslo. Dívala se do prázdných smutných očí, bez jakékoliv známky naděje. Hleděla do tváře milované bytosti, která právě všechno vzdala. Mírně se na něj usmála. On nakrabatil čelo jako by se jeho mysl nemohla rozvzpomenout na to, co vidí. Jeho oči ji nepoznávaly.

Okovy, jimiž byl spoután, mírně zařinčely, když se pohnul směrem k ní. Z jeho úst vyšla slova, která jí otřásla ještě mnohem víc, než jeho vzezření: "Kdo jsi?"

O krok od něj ustoupila, tvářila se jako by ji uhodil. "Ty mě nepoznáváš?" hlesla jen.

John přešlápl z jedné nohy na druhou, měřil si ji zkoumavým pohledem. Vnímala, jak se snaží rozvzpomenout, ale pak jen zavrtěl hlavou.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Cassie Cassie | 16. července 2010 v 18:05 | Reagovat

Papajo.
Nějak mi chybí kreativita na psaní pochvalných komentářů. Takže jen:
Skvělé, jako vždycky.:)

2 ♥P@pie♥ ♥P@pie♥ | 17. července 2010 v 1:10 | Reagovat

:D Znám, kreativita chybí občas i mě, ale což musíme se s tím pomazlit jak nejlíp to jde... ;-)

3 Tereza Tereza | Web | 18. července 2010 v 19:47 | Reagovat

Jojo, dobrý. Ještěže existuje ten internet. V knihovně je romantika pořád rozpujčovaná.
Zvu ke čtení romantické e-knihy pro dívky o Marině, která musela do vílího gymnázia a v něm potkala elementární bytosti: elfy, víly, mořské panny, nágy (napůl lidi, napůl hady), dryády, kentaury atd. Mezi nimi hledá matku a svou lásku. Netuší, že je vílí princeznou.
Čte se zdola na pokráčko od 1 až do 39. Druhý díl bude vznikat během léta, už jsou tam  kapitoly ze sekundy a jak se dělá horoskop.

4 P@paja P@paja | 19. července 2010 v 10:05 | Reagovat

[3]: Nice reklama - máš radši kulomet nebo bazuku? [:tired:]

5 Kayla Kayla | E-mail | 20. července 2010 v 13:16 | Reagovat

ÁÁÁÁÁÁ Nádherná kapitola i když zase se to ještě víc zamotalo. To chce brzo další díl a rychle. :-D
Ne, jen si dej načas, hlavně aby to stálo za to jako vždy. A opět chválím výběr songu, který pro tuhle kapitolu jako stvořený ;-)

6 P@paja P@paja | 20. července 2010 v 14:47 | Reagovat

[5]: Vždyť mě znáš, nemám to ráda jinak, než zamotaně. Sama jsem zvědavá, co z toho vykutím, ale mám takovej pocit, že to bude stát za to. 8-) A písničku vždycky vyberu jako první a u toho to píšu, takže možná proto se to k tomu tak hodí. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama