Rudé srdce

23. února 2010 v 18:23 | P@pie |  Jednorázové
Ohayo ^_^

Moje první jednorázovka, za posledních pár dnů, jsem měla jakýsi záchvat psaní. Sesmolila jsem toho tolik, až se sama divím. Budu to sem po částech vkládat.

Pokud jde o můj vlastní názor, tohle je možná opožděná reakce mé mysli na anime Vampire Knight, i když kdo ví?

S koncem tohoto příběhu má co dočinění Drachul, mé díky patří jí. Arigato.


P.P.S.
K tomuto výtvoru mě inspiroval můj spolupachatel ve školních lavicích, prakticky počáteční námět jsem od něj obšlehla, ale doufám, že mi to v zájmu našich společných sfér odpustí.

Rudé srdce

Hustý déšť bubnoval a tříštil se o ulici. On neměl domov, neměl ani žádné přátele. Chodil a žil jen pro jednu věc. Stále dokola, bylo to šílené, bylo to zvrácené, bylo to krvavé, ale byl to fakt. Neměl na výběr.

Jeho tvář byla skryta ve stínu. Nebyl vidět, pokud sám nechtěl. Zahnul za nejbližší roh, rychle se vzdaloval od místa činu. Jeho činu, nikdy ho nechytili, byl jako stín. Byl proklet.

Bral vždy a nevracel nic.

Jeho hbité kroky se rozeznívaly ulicí. Z ničeho nic se zastavil a vplul do jedné z vil, kterých zde byly stovky. Procházel se pokoji, tiše jako sama smrt. Bylo mu jedno, jestli ho někdo spatří nebo ne. Stejně osudu neuniknou. V jeho tváři se objevil zvrhlý úsměv. Neměl s nikým slitování. S nikým.

Prošel dlouho chodbou, zastavil se před jedním z pokojů, za kterým jisto jistě spí nic netušící oběť. Tiše otevřel dveře.

Jedním zkušeným pohledem přejel veškeré předměty v pokoji. Celému pokoji vévodila postel s nebesy a v ní klidně spící silueta. Jaká snadná oběť, pomyslel si. Ladným pohybem přejel po parapetu krbu. Všiml si jedné z fotografií, smála se na něm jakási dívka, nezaujala ho její pěkná tvářička spíše způsob, jakým se smála. Seděla na houpačce s lízátkem v ruce. Vypadala nevinně, možná až moc šťastně. Tím lépe, uvědomil si.

Poté jeho pohled sjel ke knihovně, kromě řady laciných románů pro pošetilá ženská srdce, tam spatřil několik klasiků a opravdu se svým vkusem zařadila do vyšších vrstev. Jeho nelítostný pohled se nyní zaměřil na postel.

Pomalu se k ní přikradl, rozhrnul tenkou látku závěsů. Jeho pohled klesl k obrysům spící dívky. Dlouhé vlasy splývající podél obličeje. Spala na boku a peřinu měla nešikovně zamotanou v nohách. Odkrývala si tak velkou část těla. Její klidný výraz a jemný úsměv na rtech vypovídal, že se jí nejspíš zdá něco velmi pěkného. Jaká ironie, on sám nikdy nezažil sny nebo něco jim vzdáleně přibližujícího se. Možná právě tato nespravedlnost ho nutila dělat to, co dělal.

Nepatrně sebou pohnula a do ticha místnosti se zaryl její lenivý povzdech. Když se obracela, nechtěně jí prameny vlasů sjely z krku a odkryly tak šíji. Jako by se mu sama nabízela, projela mu hlavou chlípná myšlenka. Prohlížel si ji v syté záři měsíce, nijak se neodlišovala od ostatních a to mu vyhovovalo. Neměl rád, když se sblížil s obědem více, než bylo zdrávo.

Jeho výraz postrádal emoce, jakýkoliv záchvěv viny či lítosti. Ledová maska s jasným cílem. Jinými slovy loutka vlastních pudů - jeho prokletí.

Sklonil se těsně nad její tvář, jednu ruku jí vsunul pod hlavu a tou druhou ji uchopil za rameno. Sám se divil, že se nevzbudila, možná měla rušný večer, dopátral se. Trochu si ji k sobě přitáhl, aby měl lepší přístup k jejímu hrdlu. Vnímal v uších tep jejího srdce, pravidelné nádechy a výdechy.

Vůbec netuší, že prožívá poslední chvíle svého života.

Ústy se přiblížil k jejímu krku, jejich minimální vzdálenost překonal v okamžiku. Ostré bílé špičáky se zakously do jemné ženské kůže bez sebemenších obtíží. Cítil, jak sebou škubnula. Bylo mu jasné, že se probudila z říše snů.

"Co to sakra!" uniklo jí z úst.

Byla celkem originální, pomyslel si v duchu. Prve vždy začnou ječet a až poté se prát. Konverzace je na posledním místě. Ona začala klít.

Nepřestával ve svém záměru i přes její chabé protesty. Snažila se ho praštit, lehce jí v tom zabránil, když chytl obě její ruce a přirazil je k posteli. Proč on se nikdy nemůže najíst v klidu?

"Pusťte mě k čertu, to bolí!" zavřeštěla a nyní se ho snažila kopnout do jeho nejcitlivějších partií. Bez úspěchu.

Ještě chvíli se mu vzpírala, než její síly značně polevily, vypil už větší část její krve. Proto trochu polevil stisk, ona však tohoto jeho činu velmi rychle využila. Vyprostila jednu ruku z jeho sevření, popadla mosaznou sošku na nočním stolu a přetáhla ho, s největší silou jakou dokázala v té poloze vyvinout, po hlavě.

Tento zákeřný čin vůbec nečekal, tiše zasyčel a odtáhl se od ní. Odstrčila ho od sebe dlaněmi a pak ho jednoduše skopla z postele. Ozvala se dutá rána, když sebou praštil o zem. Ta jedna zákeřná mrcha! Tohle vážně nepřežije…

Ona se mezitím velmi rychle vzpamatovala, přelezla postel a okamžitě pelášila ke dveřím, rázně je rozrazila a dala se na zběsilý útěk. Schodiště téměř přeletěla, nikdy netušila, že by byla kdy schopná vyvinout takovou rychlost.

Nějak však v záhybu své duše tušila, že jí tenhle kousek nebude k ničemu. Posledních pár schodů seskočila najednou, zbýval už jen kratičký kousek ke vchodovým dveřím. Když v tom se objevil přímo před ní. Vytřeštila oči, snažila se na poslední chvíli zabrzdit, ale vší silou do něj narazila. On však nespadl.

"Jak je tohle možný?!" promluvila vyděšeně. Musel přeskočit zábradlí, jinak by se k ní tak rychle nedostal.

Rychle ji popadl a chystal se dokončit to, co začal. Jenže ona se nedala tak snadno. Začala s ním zuřivě zápasit. Prala se s ním jak smyslů zbavená. Kousala a škrábala, kopala a hlasitě nadávala. Přestávala ho bavit. Proto ji popadl do náruče a mrštil s ní přes pokoj, kde za hlasitého třískotu sjela podél zdi dolů, kde zůstala nehybně ležet. Jen doufal, že ji tímto činem nezabil, nesměl pít mrtvou krev.

Neslyšně se nad ní sklonil. Díky zvedajícímu se hrudníku odtušil, že přežila. Bez dalších vytáček ji znovu popadl a zakousl se jí do krku. Teplá tekutina stékala jeho hrdlem a on si tuhle chvíli plně vychutnával. Alespoň do momentu, než znovu přišla k sobě.

"Co jsi to za pomatence?" chraplala na něj vysíleně.

Byla značně vyčerpaná, už se vzpírala spíš jen z principu, než s nějakým účelem. Musí jí být jasné, že za pár chvil bude mrtvá.

"Můžu znát aspoň tvoje jméno?" zeptala se. Začínala být bílá jako křída.

Nechápal proč, ale tímhle ho zastavila, mírně se odtáhl a zeptal: "Proč to chceš vědět?"

"Abych tě mohla po nocích strašit, ty parchante zavšivenej!" štěkla po něm bez obalu a z jejího tónu šla slyšet naprostá přesvědčivost. Jako by to vážně po smrti chtěla uskutečnit.

Povytáhl jedno obočí a v jeho tváři se objevil jasný údiv, čekal hodně důvodů, ale tohle mu nějak do úst mladé dívky nesedělo. Vysmál se jí do tváře, celkem ho tím pobavila. Mohl by ji nechat žít, pomyslel si, párkrát to už i udělal, ale obvykle z toho vzešly jen samé potíže, když oběti začali mluvit.

A proto se bez jediného slova znovu zakousl do jejího krku. Vpíjel její krev a cítil její malátnost. Během další chvíle klesla její hlava a tělo ochablo úplně. Víčka se jí neslyšně sklopila v tichém výdechu. Z tlumené dálky slyšel doznívat poslední úder jejího srdce.

Opatrně ji položil zpátky na podlahu. Zvedl se a s pohledem stále upřeným na jejím těle se vzdaloval ke dveřím. Sáhl po klice, a když se jeho tvář natočila k východu a jeho zorničky zaostřily, zasekl se v půli kroku na prahu. V nechápavém výrazu pootevřel ústa.

Stála před ním v potemnělém světle, v noční košili a téměř celá průsvitná. Byl natolik konsternován, že nebyl schopen jakékoliv reakce, dokázal jen pootevřít ústa a znovu je zavřít. Ona si tento moment velmi vychutnávala, naprosto z ní vyzařovalo vítězství, které nyní pociťovala. Její oči přímo zářily tím, co se mu chystala říct. S úšklebkem na tváři vyslovila jen: "Čau."

***

(o tři sta let později)

"Tak tohle byla nejtrapnější vražda za poslední století!" pochechtávala se hlasitě. "Vždyť se ti málem sám dřív oběsil, než si ho stihnul chytit a vysát. Nestárneš trochu?" smála se dál.

On jen protočil panenky, doháněla ho k šílenství, opravdu litoval toho, že ji zabil. Jak si tu noc vyčítal!

"No opravdu, Sebastiane, stal se z tebe opravdový amatér, dřív jsi měl aspoň šarm, nyní se z tebe stala bezhlavě uvažující bestie. To ti ale vůbec není podobné. A víš, taky ta hláška - Zavři hubu a drž, mi přijde poněkud ohraná. Jo fajn, před sto padesáti lety, když ti mamlasové mluvili jako naprostí slušňáčci to znělo tvrďácky, ale dneska! Jdi trochu s dobou…"

"To říká ta pravá, vždyť jsi pořád v noční košili," vysmál se jí na oplátku.

Zpražila ho nenávistivým pohledem. "Tak za tuhle urážku, se dneska nevyspíš. Silně uvažuju, co ti budu prozpěvovat na den. A víš, co je na tom nejkouzelnější? Moje hlasivky mě nikdy nebudou bolet. Máš radši rock nebo jemný pop?"

"Bože, zmlkni už nebo si najdu vymítače duchů!"

Zkroušeně nad ním kroutila hlavou. "Senilníš nebo co? Vždyť už jsi to zkoušel a kdy ses obrátil na křesťanskou víru, že vzýváš Boha?" smála se dál a plně si užívala pomstu, která jí byla dána. On ji zbavil života a ona jeho klidu.

Ozvalo se jen podrážděné chrčení.

"Měl bys sis vybírat starší oběti, sice mají hustější krev, ale alespoň je dokážeš chytit…"
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kayla Kayla | E-mail | 24. února 2010 v 15:10 | Reagovat

Perfektní, vážně krásná, oddychová jednorázovka. Z hlášky: "Tak tohle byla nejtrapnější vražda za poslední století!" nemůžu:D. Těším se na víc takových. A asi jsem otravná, ale jak je na tom Předem prohraná bitva. Jsem zvědavá na další osudy Vicky ;-)

2 P@pie P@pie | 24. února 2010 v 16:43 | Reagovat

Na PPB se pracuje, Kayli :D, jen mi to nejde tak rychle, jak bych si přála. A velmi děkuju za koment, potěšil.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama