22. Můj zachránce

24. ledna 2010 v 22:26 | P@pie |  Předem prohraná bitva
♥ Aloha ♥

Jak jsem slíbila, další kapitolka je na světě.

Sice je o něco kratší, než obvykle, ale co se dá dělat. Chtěla jsem to vložit v limitu, takže přeji krásné počtení a za čas se můžete těšit zase na pokračování. :D

Doufám, že jsem vám aspoň trochu zpříjemnila konec víkendu a zítřejší nástup do ústavu, snad bude o něco snadnější. xD


Sweetbox - Lacrimosa
22. Můj zachránce

"Cože?" zeptala se nechápavě.

"Je mi to líto, ale vážně musím jít," promluvil pevně a přitom se snažil vymanit z jejího sevření. Rvalo mu to srdce z těla. Ale on přece nemůže jinak. V sázce je příliš mnoho.

Pohlédla mu do očí, jejich pohledy se setkaly. Vypadala tak smutně, pomyslel si. Kéž by ho jen nepronásledoval celý kouzelnický svět!

"Počkej chvíli! Vždyť, vždyť," koktala zmateně. Jak jen může být tak bezcitný?

"Victorie, pochop mě! Vážně musím jít, už jen fakt, že jsem tady byl těch několik hodin, je riskantních. Přestaň a nech mě jít."

V tu chvíli se v ní něco zlomilo. Neměla nejmenší ponětí, proč se její útroby převracely uvnitř jí samotné. Netušila proč jí najednou tolik bolí srdce. Milovala ho víc, než si uměla představit, ale vidina, že ho zase Bůhví jak dlouho neuvidí jí naháněla takový strach a smutek.

"Prosím, proč nemůžeš zůstat?" zeptala se tak ublíženě až to v něm hrklo. Slzy měla na krajíčku.

"Já vážně musím jít," promluvil a stěží se držel, aby ji nesevřel v medvědím obětí.

"To chci tak moc? Strašně mi ubližuješ," šeptala a napovrch se draly staré šrámy, které se nikdy zcela nezahojily.

Zůstal stát, díval se na ni. Měla rozcuchané vlasy rozčepýřené do všech stran, rty zrudlé od jeho polibků, avšak její oči už nezářily jako před pár momenty, nyní byly plné smutku.

Stisknul pevně pěsti. Čím déle tady s ní bude stát, tím hůře bude schopen odejít. Vždyť ji hrozně ohrožuje svou přítomností. Je vrah, kterého honí polovina kouzelnického světa. Jak je možné, že o tom neví? Vždyť je nyní bystrozorka. Ona má nový život, svůj vlastní, nemůže přijít a všechno jí zničit. I teď, když se jí ukázal, ji ohrozil. Je sice opatrný, ale přesto ji zatáhl do téhle příšerné vytrvalostní hry. Sám nemůže setrvat na jednom místě, v jednom kuse se musí stěhovat z místa na místo a skrývat se jako nejhorší zločinec. Co by jí tak mohl nabídnout? Jen samé potíže...

Proto odejde a už se nevrátí, slíbil si. Jen doufal, že to vydrží.

"Proč nic neříkáš?" zeptala se tiše.

"Já, já," zadrhl se, netušil, jak těžké to bude. "Musím jít..."

S tím se obrátil a kráčel rázným krokem k vchodovým dveřím. Dutý zvuk dolehl k jejímu sluchu a ona si naplno uvědomila, že je pryč.

Nebylo by lepší, kdyby se vůbec neobjevil? dotázala se sama sebe. Párkrát rychle zamrkala, aby zahnala nával slz, které se jí nezadržitelně hnaly do očí.

Neměla ho zastavit? Kdyby to udělala vypadala by zoufale a to ona nikdy nedopustí. Vždyť si s ní jen krutě hraje.

Popošla směrem ke gauči, otráveně na něj usedla, v očích prázdný pohled. Natáhla se stranou a uchopila láhev Merlotu, netrvalo ani minutu a už do sebe lila dávku alkoholu. Sladké a opojné víno teklo jejími útrobami a s každým lokem mizela jedna vzpomínka za druhou. Věděla, že tohle není řešení, ale copak to šlo jinak? Opustil ji člověk, kterého milovala. Prý se jí snaží chránit, ale tím, že odešel jí vlastně nevědomky usmrtil. Znovu si loknula, pár kapek jí steklo po krku až k výstřihu. Naštvaně zabručela. Znovu si přihnula, byla už mírně zmámená. Zítra má práci, uvědomila si, neměla by pít. Ale co už. Stejně to zvládne jako vždy...

Otřásl jí mírný chlad a proto okolo sebe obmotala deku. Jak příjemně hřála! Slastně se do ní zachumlala, položila se na gauč a zavřela oči.

Celým domem se rozlehl zvuk domovního zvonku.

Její víčka se přitom zvuku okamžitě otevřela. Jedním okem zabruslila k hodinám.

"Vždyť jsou čtyři hodiny ráno! Kterej blbec? Kterej lump, se ji opovažuje obtěžovat zrovna, když se pokouší opít do němoty?! Ne otevřít nepůjde..."

Znovu zavřela oči a slastně se usmála.

Zvonek se znovu rozezněl.

"Proč já?" zeptala se sama sebe. "Proč mi nedají pokoj," zakňourala otráveně. Sesunula nohy z gauče, obmotala kolem sebe deku a jala se otevřít. Měla v očích výraz naprosté nenávisti. Na chvilku zauvažovala, že sebou vezme i pohrabáč a přetáhne toho pitomce, který ji takhle nemístně obtěžuje. Tuto myšlenku zavrhla, je přece v podmínce.

Přistoupila ke dveřím, sáhla na kliku a se známým cvaknutím se dveře otevřely.

"Zdravím Vicky," blísknul zuby mladík, stojící na prahu.

"Conore?!" hlesla napůl překvapeně a napůl naštvaně. "Co tady, sakra, děláš?" zeptala se neotesaně.

Mladík si ji se zájmem prohlédl od hlavy až k patě. Copak to asi v noci vyváděla, blískla mu jedna myšlenka hlavou a vzápětí další, když ucítil silný závan vína. "Neruším?" zeptal se jen tak na oko.

"Co? Ty neotesanče, víš kolik je hodin?"

"Vím zlato, ale máme práci, našla se ta dívka, co je delší dobu pohřešovaná, je mrtvá a šéf mi řekl, abych tě přivedl."

"Bože! To ji nemohli zamordovat až zítra? A navíc se mi tady ještě objevil ten pitomec, proč sakra já?"

"Díky, pitomcem mě dlouhou dobu nikdo netituloval, jsi vždycky tak milá."

Mírně zamrkala, viděla trochu dvojmo. "Ale já nemyslím tebe, ale Johna, představ si on se tady klidně objeví a hned zase odejde, jak já k tomu přijdu? Připadám si někdy jako husa," za doprovodu silného škytnutí se obrátila zády ke Conorovi a vpochodovala do domu. Conor ji následoval a veškerou pozornost soustřeďoval jenom na ni.

"Počkej, John? Johna Sawyera myslíš?" zeptal se a zastavil se v půli kroku.

"A koho jinýho, jasně že toho mizeru!" prskla naštvaně a zaklela, když zakopla o svou vlastní nohu a málem spadla ze schodiště.

"A co po tobě chtěl? A kde je teď? Měla bys to nahlásit, vždyť je to trestanec!"

Podívala se na něj stylem, který o něm jisto jistě nevypovídal nic dobrého.

"Eh? Chtěl po mě jen jednu věc a nahlásit ho? Vždyť ho miluju ty, ty... vždyť víš," máchla rukou a snažila se vyjít těch pár schodů, které jí pod nohama začaly tancovat. Znovu škobrtla, ale tentokrát už nestihla vybrat pád a dost rychle zareagovat, a proto se rozplácla Conorovi přímo k nohám.

On ji jen se zájmem sledoval, ona byla vždycky taková. "Pojď vstávej, myslím, že místo činu ohledám sám a ty zatím půjdeš leda tak do postele."

"Ano mami," utekla jí stará poznámka, kterou na něj dost často používala, když byli ještě na škole.
Přistoupil k ní, vzal její omámené tělo do náruče a uložil do postele. Přitáhl jí peřinu až k bradě, vtisknul něžný polibek do vlasů a stejně neslyšně jako přišel, také odešel.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Cassie:) Cassie:) | 25. ledna 2010 v 14:13 | Reagovat

Bezva kapitolka..:) Díky, žes ji napsala tak brzo, udělala jsi mi strašnou radost! :) Děkuju..:)

2 P@pie P@pie | 25. ledna 2010 v 14:44 | Reagovat

Cassie, ♥:D
žádný problém, jsem ráda, že jsem tě potěšila při pondělku.

3 Kayla Kayla | E-mail | 25. ledna 2010 v 17:48 | Reagovat

Za kapitolku moc děkuju. Zase se ti moc povedla, sice se nám Vicky prokecla, tak jsem zvědavá jak z toho vybruslí :D

4 P@pie P@pie | 30. ledna 2010 v 18:59 | Reagovat

Kayl,
arigato,:D už se pracuje na dalším pokračování, ale jsem teď nemocná a poslední dobou mám pocit, že mi moje hlava vypovídá službu. Ale co už, snad to nějak dám a zvládnu to napsat, co nejdřív. :-?

5 Kayla Kayla | E-mail | 31. ledna 2010 v 0:10 | Reagovat

Ani nevíš, jak už se těším:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama