20. Kolečka života

29. října 2009 v 13:46 | P@pie |  Předem prohraná bitva
Taaak a je to tady.

Pokračování je na světě, dělala jsem se s tím až se mi panenky protáčely. Kupodivu jsem spokojená s tím, co mi pod prstama vzniklo.

Mockrát děkuji za předešlé komentáře.

Uh, tak si to užijte.

Peace no war.
Mandy Moore - Only Hope
20. Kolečka života

Ranní ticho pokoje narušoval jen zpěv pestrobarevných ptáků skrývajících se v korunách mohutných stromů. Milovala tuhle melodii, připadalo jí, jakoby ty noty někdo skládal speciálně pro její duši.

Protáhla se. Měla by vstávat, uvědomila si. Avšak zatraceně se jí nechtělo. Překulila se na bok a hlavu zabořila do měkkého polštáře. Tiché zaklepání dolehlo k jejímu sluchu, rozladěně zabručela. Do dveří se opřela skřítka, cinkání nádobí se ozývalo místností.

"Dobré ráno," pozdravila a vysmekla hlubokou poklonu, jen co jí to tác s jídlem dovoloval.

"Dobrý," mluvila tlumeně do polštáře.

Skřítka se nad ní mírně usmála, její paní vypadala vskutku zvláštně. Někdy chladná a nepřístupná jako tupý kámen, jindy zase roztomilá a rozverná. V tuto chvíli vypadala roztomile. Rozcuchané vlasy rozložené po polštáři, peřinu omotanou kolem jedné nohy, zakrývala jí jen část těla. Záda měla odhalená, spod látky noční košilky prosvítaly jakési rýhy, uvědomila si skřítka. Když přistoupila ke své paní blíž, poznala tenké dlouhé jizvy. Skřítce okamžitě došlo, od čeho jsou, vytváří je jen jeden nástroj, sama jeho účinky pocítila na vlastní kůži. Skřítce se sevřel žaludek. Kdo jí to jen mohl udělat?

Kousla se do rtů, chvíli přemýšlela, ale zvědavost jí nedala, když věděla, že má paní dobrou náladu, určitě jí odpoví. "Má paní?" otázala se nejistě.

"Hm," ozvalo se jí v odpověď.

"Kde jste přišla k těm jizvám?"

Chvíli bylo tíživé ticho, skřítka se už pomalu připravovala na spršku káravých výlevů, ale naštěstí jí paní s klidem odpověděla: "Ve vězení," řekla tiše jen. Nebylo dne, kdy by si dny strávené v cele nevzpomněla a jizvy jí tu skutečnost živě vracely. Jak ráda by se jich zbavila. Victorie se otočila a s podepřenou hlavou se zahleděla skřítce do očí.

Skřítka posmutněle sklopila zrak. "Je mi vás líto, proč vám to udělali?"

"Nejspíš kvůli informacím, které jsem ani neměla nebo proto, že se jim chtělo, sama nevím," odpověděla a se zájmem si skřítku prohlížela.

"Jsou to pěkní srabi, bít svázanou ženu není žádné hrdinství," durdila se Vanila a v očích jí zvláštně jiskřilo.

"To není," přitakala Victorie a v duchu se bavila jejím zaujetím.

"Ale víte, já s těmi vašimi jizvami mohu něco udělat, skřítkové takovou moc mají."

"Jakou moc?" ptala se nechápavě a pochybovačně povytáhla obočí.

"Je to prastará, dnes již zapomenutá moc, kouzelníci ji neznají a ani ji neovládají, máme ji jen my skřítkové na ochranu našich pánů. Kouzlo Posledního uzdravení dokáže vyléčit dokonale jakékoliv zranění, může uzdravit člověka, byť je na prahu smrti," vysvětlovala Vanila jako z učebnice a pošetile se přitom pohupovala na špičkách.

"No já nevím, není to kouzlo moc náročné, nestane se ti nic?"

"Nestane," mávla nad jejím dotazem ledabyle rukou a s dychtivostí přistoupila blíž. Dotkla se dlaní jejích zad a druhou si přiložila na své srdce, poté zamumlala zvláštní formuli. Victorie cítila jen zvláštní mravenčení a příjemný chlad.

"Hotovo," prohlásila hrdě skřítka a odstoupila.

Victorie se nejistě dotkla jemné kůže. "Bože," uniklo jí vděčně z úst, měla dokonale hladká záda, nikde ani známky po jizvách. "Jak?" nechápala a konsternovaně hleděla na skřítku a stále si hladila záda jakoby se musela ujišťovat, že se jí to jen nezdá.

"Kouzlo Posledního uzdravení, dyť jsem vám to přece vysvětlovala," brlala a nespouštěla z paní oči.

"Já vím, já vím," šeptla jen. Byla natolik překvapená a vděčná, že skřítku objala kolem ramen, Vanila vykulila oči a chvíli jí trvalo, než dokázala obětí opětovat. Už není zohavená, pomyslela si Victorie a přitáhla si zaskočenou skřítku blíže k hrudi. A stačilo být jen milá.

Skřítka se po chvilce začala ošívat, nebyla na tohle zvyklá, na nadávky, políčky a křik ano, ale na objímání? Tohle moc neprovozovala. Tak se od své paní raději nejistě odtáhla.

Victorie ji obdařila zářivým úsměvem: "Děkuji ti," mrkla na ni.

***

Kráčela vzpříma, hleděla do pestrobarevných nápisů místních obchodů. Nasála do plic příjemný lehký vzduch. Cítila se prazvláštně, napolo pustá, napolo šťastná, na duši jí ležel těžký balvan. Chtěla by se smát, chtěla by se radovat, jenže to nešlo. Zastavila se, rozhlédla, nikoho neměla, uvědomila si tu hořkou pravdu, pociťovala samotu a strach, strach z toho, že se na ní svět vykašlal.

Na chvíli zapřemýšlela nad svými starostmi, pak se od srdce zasmála. Jak praštěně to přemýšlí? Vždyť nebýt toho soudce, ještě teď by seděla ve smradlavé cele a poddávala by se sebelítosti. Tak s tím je konec, rozhodla se v okamžiku.

Už žádné žvatlání o tom, jak je sama. Má dům, má peníze, má psa, ale žádné přátele uvědomila si. Že by zašla do nějakého podniku? Koutky úst jí zacukaly při představě, že by nadbíhala opačnému pohlaví. Takhle se přece dáma nechová, slyšela jakoby z dálky babiččin pronikavý hlas a znovu se musela uculit. Přesně to teď půjde udělat.

Prošla ještě několik uliček, než se zastavila, před zajímavě vyhlížejícím podnikem. Dag se jí zastavil u nohy a čekal, než panička otevře dveře. Vplula ladně dovnitř, místnost příjemně voněla, nerada chodila do zakouřených pajzlů. Měla přece svou úroveň. Přelétla očima celou místnost, bylo tady jen pomálu osob, a pokud nějaké, tak v párech či větších skupinkách. To má někdo pech, hryzla se do rtu a zamířila k baru.

"Dvakrát Ohnivou whisky," oznámila barmanovi, ten jen mávl hůlkou a nápoje se vynořily zpod desky stolu.

Obrátila do sebe obsah obou skleniček jen, co se před ní objevily.

"Neruším," ozvalo se těsně u jejího ucha. Mírně nadskočila, ale ve tváři nedala nic znát.

Líbezně se otočila na cizince, co jí právě málem přivodil záchvat miokardu. "Právě jste na to kápl," odpověděla kousavě. "Rušíte," dodala a nespouštěla z něj oči. Byl to vysoký kouzelník s milým úsměvem, někoho jí připomínal, uvědomila si vzápětí.

Mladík se nad její poznámkou zasmál: "Umíš být i milejší, Victorie," rýpl si pro změnu on.

Chvilku na něj nechápavě hleděla, a pak se její mysl rozvzpomněla. "Conore?" zeptala se užasle.

Mladík jen přikývl: "Přece nejsi tak sklerotická, jak jsi mi ve škole tvrdívala."

"Ah, dej pokoj," smála se a mávla nad jeho poznámkou rukou.

"Můžu?" zeptal se slušně.

"Ne, nesmíš," oplatila mu stejnou mincí a culila se jako cvaklá.

On si stejně přisedl vedle ní a nepřestával se usmívat. "Víš, jeden by řekl, že po těch letech vyrosteš a stane se z tebe žena na úrovni, ale jsi pořád stejná urejpaná puberťačka," rýpal do ní dál a čekal na její reakci.

"Přece tě nemůžu zklamat," broukla mile.

"Tak co nového? Neviděl jsem tě snad celou věčnost, pořád jsi s tím Johnem?" ptal se a jí přitom posledním slovu bodlo u srdce. Lehce posmutněla.

"Conore, změnila se spousta věcí, a kdybych ti měla všechno vyprávět, byli bychom tady do zítra," upozorňovala ho.

On jen pokrčil rameny: "Jen spusť, jsem zvědavěj."

"Jak myslíš, když o tom tak přemýšlím, můžu to hodně zkrátit, poslední tři roky jsem pracovala pro Voldemorta, to asi víš, že?"

Němě přikývl.

Zhluboka se nadechla a pokračovala: "Tak a při jedné službě mě zajala Spravedlnost, byla jsem zavřená půl roku, než se mi podařilo utéct pryč a dostala jsem se k Johnovi, on mi hodně pomohl, i když jsem mu provedla tu příšernost, nechal mě u sebe a postaral se o mě. Když jsem se zotavila," pokračovala nezastavitelně dál ve svém životním příběhu, Conor ji tiše poslouchal, nepřerušoval ji a to jí vyhovovala, vždycky byl dobrý posluchač, uvědomila si. Už na škole si spolu takhle často povídali u sklenky whisky, někdy takto prokecali celou noc. Ani dnešek nebyl výjimkou. Když Victorie zmlkla, nastala chvilka ticha.

"Takže, ty vlastně nevíš, jestli umřel?" ptal se.

"Tak ten dům bych nezdědila, kdyby nebyl po smrti, i v tom dopise, co mi napsal, začínal tím, že pokud čtu tyhle řádky, nejspíš už není mezi živými."

"Tak vidíš, napsal nejspíš, to znamená, že to není na sto procent jistý."

Nejistě na něj pohlédla: "Víš, Conore, já ale na něj nechci čekat do smrti, pokud je živý, o čemž pochybuji, byla bych nejšťastnějším člověkem na světě, ale takhle. Nevím, jestli umřel nebo ne, žít s nadějí až do smrti mi je proti smrti, ubližuje mi to a ničí mě fakt, že by tady někde mohl být. Ráda bych začala od začátku, pěkně na čisto nový život."

"Pěkně si to maluješ, ale pochop, svou minulost nesmažeš a on by si chvilku strpení z tvé strany určitě zasloužil, vždyť ti kruci zachránil život a to dvakrát."

Odvrátila od něj zrak: "Vždyť já vím," šeptla tiše. "Dlužím mu hodně, ale tak přece, co bys dělal ty, mám žít s očekáváním, že mi zaklepe na dveře a řekne - Lásko, jsem doma? Já tohle nemůžu, prostě to nejde, pro mě umřel a tečka."

Položil jí soucitně ruku na rameno a jemně stiskl. Pohlédla na něj a mírně se usmála.

"Děkuji ti," hlesla.

"Za co, prosím tě?"

"Za to, že jsi tady, moc jsem si potřebovala promluvit s někým blízkým, ještě před chvilkou jsem žila s vědomím, že nikoho nemám, a ty se tady objevíš jako anděl z nebe," promluvila upřímně.

Při jejích slovech se mírně ošil a trochu se i začervenal: "To přece nestojí za řeč, jsem rád, že jsem tě tady potkal a nevyslechnout tě po těch rocích společného řádění na škole, by byl hřích," mrkl na ni a znovu do ní jemně rýpl.

"Ani nevíš, jak jsi mi chyběl," hlesla a objala ho kolem ramen jako kdysi.

"Ale Victori, vždyť ty jsi mi taky moc chyběla," opětoval její obětí a chvilku tak zůstali. Oba měli smíšené pocity a uvědomili si jakou sílu, má tenhle okamžik.

Po té se od sebe odtáhli. Ten kouzelný moment však stále visel mezi nimi.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Cassie Cassie | Web | 31. října 2009 v 16:02 | Reagovat

Papi, Papi, Papi!
Tohle je krásný... I když, chybí mi John... Ale, na to si zvyknu =) Prostě...dokonalost ♥♥♥

2 P@pie P@pie | 31. října 2009 v 16:56 | Reagovat

Ále,
se budu červenat :D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama