19. Drahá lásko

16. října 2009 v 14:40 | P@paja |  Předem prohraná bitva
Prosím, neuškrťte mě :D


Další pokračování, které je smutnějšího rázu. Nevím proč, ale psalo se mi nějak těžko. Nepsala jsem tak rychle, jak bych si přála, ale tak snad se vám to zalíbí. Pokud budete mít nějaké připomínky, cvakněte mi je do komentářů. A jelikož mě zase chytla múza očekávejte prodloužení povídky.

Předem děkuji za ochotu.
Evanesenc - Anywhere
19. Drahá lásko

Vzpomínky se vracely jako vržený bumerang. Doširoka rozevřela víčka, zcela zaražena hleděla s pootevřenými ústy na velký bílý dům s modrými okenicemi. Hleděla na zahradu plnou květin a barevných motýlů, jejichž křídla se v odpoledním slunci leskla jako leštěné stříbro. Stála na příjezdové cestě k onomu domu. Vzhlédla ke štítu na bráně, zlatý nápis byl starší, ale přesto se dal přečíst - Vítej v ráji. Pousmála se, bylo to trefné označení tohohle místa.

Zhluboka se nadechla jarního vzduchu a prošla brankou. Netušila, kdo jí tenhle pozemek odkázal, ale už teď mu byla od srdce zavázaná. Jak postupně kráčela po prašné příjezdové cestě, všímala si okolí, všímala si detailů, vnímala hřejivou atmosféru, kterou dlouho ve svém srdci necítila.

Pomaloučku otevřela vchodové dveře, jakoby se bála narušit ten nebeský klid. Stanula na prahu svého budoucího domova, dovnitř skrz otevřené dveře a okna proudily sloupce zlatého světla, osvětlovaly leštěnou podlahu, kráčela po dlažbě, byla tak čistá, že v ní viděla vlastní odraz. Čím více se rozhlížela, tím více se její úsměv rozšiřoval. Nábytek, jenž se zde nacházel, byl zakryt bílými prostěradly. Na první pohled ji upoutalo větší schodiště, zdobené laškovními ornamenty. Zamířila k němu, její oči však postřehly jakousi obálku na prvním schodu. Nechápavě povytáhla obočí a s jistou dávkou zvědavosti ji zvedla.

Obrátila ji - Drahá lásko, stálo tam.

Drahá lásko? To asi nebude pro mě, pomyslela si v duchu, avšak její zvědavost byla příliš velká. S odhodláním obálku otevřela, popošla a posadila se na schody. Její duhovky zaostřily a v mysli vyvstávala slova, jež v duchu četla.

Victorie,
pokud čteš tyhle řádky, nejspíš už nejsem mezi živými.

Srdce jí vynechalo jeden úder. Vytřeštila oči.

Podle závěti, kterou jsem sepsal ti náleží veškerý majetek, jenž patřil mé rodině. Udělal jsem to už dávno, mnohem dříve, než jsme se rozešli. Tohohle činu budu navždy litovat, i když vím, že jsi mi to odpustila, já sám sobě ne. Děkuji ti za světlo, které jsi mi vnesla do mé duše, děkuji ti. Miluji tě jako nikoho na světě, pokud jsem ti svými činy někdy ublížil, moc mě to mrzí, nechtěl jsem tě ranit. Kéž, bych ti mohl ukázat své srdce.

"Bože můj," zakvílela procítěně. Odvrátila pohled od řádků a škytavě se rozplakala. Její slzy dopadaly na bílý papír a vydávaly dunivý zvuk, když se kapka slzy setkala s povrchem papíru. Rukou si podepřela čelo, hlasitě oddychovala, a když náhlý nával citu odezníval, znovu začala číst.

Prosím, netruchli nad mou ztrátou, jsem vděčný za to, že jsem tě potkal, nechci, aby ses trápila. Máš celý život před sebou. V zadní části zahrady je Dag, mohla by ses o něj postarat, prosím?

Jak moc bych si přál znovu tě sevřít v náručí, znovu cítit vůni tvých vlasů, dotýkat se tvého líčka, rozesmívat tě tak, až bys lapala po dechu. Hřeje mě u srdce při pomyšlení, že jsi konečně svobodná a můžeš žít tak, jak sis vždycky přála. Pamatuješ, jak jsme se poprvé setkali?

Na kratičkou chvilku zapátrala v mysli a musela se pousmát nad obrázkem, jenž si vybavila.

Stál jsem u obchodu s lektvary a ty jsi tak prudce rozrazila dveře, že jsi mě jimi praštila přímo do nosu. Nikdy nezapomenu na výraz tvé tváře a jiskru v tvých očích a věř mi, že mi pohled na tebe tu bolest plně vynahradil. Od té chvíle, jsem na tebe nedokázal zapomenout. Jsi navždy hluboko v mém srdci a já budu navždy s tebou, ať se stane cokoliv.

A neplač už.

Miluji tě.
John

Přitáhla si promáčený papír pod bradu a plně se poddala žalu, smutku a vzpomínkám, jež se znovu vrátily. Nedokázala se uklidnit. Zacelené rány na srdci se znovu otevřely. Připadala si opuštěná jako nikdy v životě. Slzy jí stékaly po tvářích a to si myslela, že jí už žádné nezbyly.

Bože, proč si mi ho vzal? ptala se v duchu. Já ho milovala, vyčítala mu nevědomky. Proč musel odejít tak brzy? Proč si mi to udělal? On si to vůbec nezasloužil, to já měla jít místo něj, to já měla zemřít. To já jsem vinna.

Škytavý pláč se nesl tím podivným domem. Odrážel se od stěn a vracel se zpět k jejím uším. Roztřásla se a nechala svým pocitům volný průběh, v tuto chvíli ji na ničem nesešlo. Cítila se prázdná, pustá, jakoby jí někdo vymazal mysl, jedním lusknutím prstů zmizelo všechno. Všechny radostné myšlenky, všechny vzpomínky. Její tělo se otřásalo v návalu citů, tak rozporuplných, sama netušila, jestli bude schopná přestat. Chytla se za hlavu a prohnula se v zádech, její spodní ret se nezastavitelně třásl. Její ruce podpíraly hlavu i tak působila velmi nestabilním dojmem. Co chvíli mohla sklouznout ze schodů dolů na leštěnou podlahu. Když už skoro spadla, svezla se na kolena, vzhlédla ke stropu, v očích jeden velký otazník. Nechápala, za co ji to trestají, je jen člověk, nedokáže tohle snést.

"Pomoc," hlesla bezmocně.

Rudé tváře stále smáčely kapky hořkých slz, hruď se jí nepravidelně zvedala, když lapala po nedostatku vzduchu. Rukama si projela vlasy a úzkostně se stulila do klubka. Přitáhla si kolena k bradě, ležela na boku a plakala.

Plakala pro lásku, jež se už nikdy neprojeví.

Pro lásku, jež nyní drtila její srdce.

Pro muže, kterému ho darovala.

Pro vinu, kterou cítila.

Pro skutky, které měla učinit.

Nikdy netušila, že by byla schopná něco takového zažít. Tíha vlastní neschopnosti, ji svírala železným stiskem. Tíživé ticho síně narušoval jen její bolestný pláč.

"Prosím, odpusť," šeptala skoro neslyšitelně. Nepatrně hýbala rty a tuhle dvojici slov opakovala potichu stále dokola, než ji síly úplně neopustily a ona upadla do hlubokého a přeci osvobozujícího spánku.

Pár očí sledoval celou podívanou, nepatrná emoce vyvstala na té tváři, stála v horním patře a sledovala vyčerpanou dívku, ležící u paty schodiště. Stín té osoby ještě chvíli otálel, než se rozhodl opustit dům, v němž se nyní nacházel. Pak zmizel stejně neslyšně jako se objevil.

***

"Ne! Tohle nemůžete! Slyšíte!" vřískala neklidně, pak se prudce posadila. Chvíli trvalo, než se vzpamatovala, stále ležela na chladné leštěné podlaze, protáhla si prokřehlé kosti. Byla již tma, uvědomila si. Opatrně se postavila, když si stoupala, pohledem znovu zavadila o onen papír, zavřela víčka, chvilku bojovala se slzami, jež se jí znovu hnaly do očí, ovládla se však.

Nesmí se znovu poddat minulosti, která se ji snažila dohnat. S očima nevidícíma prošla domem, nevěděla kam, prostě šla. Bylo jí to jedno kudy, hlavně nesmí myslet na ten zatracený papír! Když sestupovala po malém schodišti na zahradu, nasála do plic jemný vzduch. Vzhlédla k nebi, hvězdy zářily a ona se nepatrně usmála. On zemřel, musí se s tím smířit, ať se jí to líbí nebo ne. S povzdechem kráčela dál. Až se k jejímu sluchu donesl štěkot.

"Dagu," pronesla mírně dojatě, když znovu spatřila tu horu chlupů. Pes, tak nadšen, že po delší době vidí zase nějakého člověka, vyskočil, zapřel se jí o hruď předními tlapami a povalil ji do trávy. Se smíchem se nechávala oblizovat a jemně okusovat. Byla ráda, že ho tady má. Sic jí připomínal minulost, ale samota by jí vadila mnohem více.

"Pojď, musíš mít hlad," pobídla ho něžně směrem k domu. Pes ani na moment nezaváhal a následoval její kroky, tak tiše, jak jen to zvíře dokázalo. Usmívala se, když za sebou slyšela jeho věrné drápy, cvakající o leštěnou dlažbu domu.

Stále jí však nešlo do hlavy, kdo ho celou tu dobu krmil.

Skřítci! blesklo jí hlavou. Nadšená vlastní inteligencí plácla první věc, která jí přišla na jazyk. "Je tady někdo?" dotazovala se na prázdný dům.

Málem vypustila duši, když se před ní z ničeho nic zjevil skřítek zamotaný v utěrce. Skřítek se nad jejím viditelným nadskočením škodolibě uculil. Přesto vysmekl hlubokou poklonu, až se vlastním nosem dotýkal špiček svých bot.

"Přejete si, má paní?" otázal se nacvičeným pozdravem.

"Ehm," odkašlala si, aby potlačila zběsilé bušení vlastního srdce. "Jak to, že ses mi neukázal dřív?"

"Víte, smím se ukázat, jen když mě někdo zavolá," vysvětloval trpělivě, stále v předklonu.

"Aha," zabrblala přemýšlivě. "Tak prozatím mi udělej večeři, připrav mi koupel a nakrm Daga," řekla autoritativně.

"Jak si přejete."

Než však skřítek stačil zmizet, zastavila ho další otázkou: "Přeslechla jsem tvoje jméno, jak se jmenuješ?"

"Vikar," odvětil překvapeně a ošil se celý nesvůj.

"Těší mě," usmála se mile.

Skřítek se také nepatrně usmál a pak zmizel lusknutím prstů.
Victorie si znovu povzdechla, už teď jí záleží na tom, co si o ní ten ušpiněný skřítek myslí. Nikdy dřív se o to nezajímala. Teď jí však docházelo víc, než kdy dřív, že přátele bude potřebovat.

Jde to se mnou z kopce, pomyslela si kriticky v duchu a prošla chodbou rovnou do kuchyně.

Když otevírala dveře, zaslechla šeptající hlasy, nastražila uši a zastavila se.

"Já ti říkal, že se vrátí a tys mi nevěřila!" prskal Vikar tiše.

"To, že se vrátil, přece vůbec nic neznamená. Naší novou paní je Victorie Meldran, tak si to náš pán přál a já jeho přání splním, nezáleží mi na tvých řečech," prskla na oplátku skřítka a začala nožem zuřivě krájet ovoce na salát. Čím více tloukla nožem o dřevěné prkénko, tím méně toho Victorie slyšela.

Co to má znamenat? projela jí hlavou otázka. Kdo se vrátil?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kayla Kayla | 16. října 2009 v 22:39 | Reagovat

Proč mám pocit, že je John naživu? Prosím prosííím ať si to myslím správně. Jinak kapitola jako vždy skvělá, co k ní tak ještě říct? Mohla by být delší (vzdycky mi to rychle uteče 8-)když ctu tuhle povídku ) A jsem nedockavá, takže honem další, jinak si mě nepřej:-D  :-D  :-D, když jsi to tak nakousla s těma skřítkama   :-P

2 Cassie Cassie | Web | 17. října 2009 v 20:12 | Reagovat

Papajo, to mi děláš naschvál?
Kapitola je úžasná, a jako Kayla jsem měla pocit, že je John naživu. Teda, doufám, že tenhle pocit je správnej. No, jinak za mě všechno řekla Kayla, takže já končím  ;-) Doufám, že tě múza osvítí co nejdřív!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama