18. Zlomená

24. září 2009 v 16:54 | P@paja |  Předem prohraná bitva
Dobrej,
doufám, že nejste příliš utahaní ze školy, či zaměstnání, protože je tady další pokračování.


Já osobně, jsem tak trochu unavenější, než normálně, ale chvilku na psaní jsem přeci jen našla.

Text kapitoly je rozporuplný a smutný. V první části vede Victorie debatu se svým (pracovně ho pojmenuju Našeptávač, křesťané ho také znají pod názvem satan, či ďábel). Jsou to takové ty přesné a velmi dobře mířené jedovaté myšlenky, co se nám leckdy honí hlavou v době, kdy to vůbec nepotřebujeme slyšet (samozřejmě ty v textu, jsou trošku horšího rázu, vděčíme tomu vězení a dlouhé samotě). Určitě to slýcháte, každý tyhle osobní bitvy vede den co den, si tím musí projít a prát se zuby nehty, aby si uchoval zaměření a správný postoj. Je to těžké, ale když vyhrajete, cítíte se báječně (mě osobně nejvíce pomůže modlitba). Má rada je, nikdy se tím hláskem nenechejte zničit a vypuďte ho ze své mysli dřív, než zabřednete do sebelítosti a smutku.

Nenechávejte ho mluvit. Pošlete ho do háje, nemá ve vaší mysli, co pohledávat.

Uhm, tak to jsem se jen trošku rozepsala a na konci Vás čeká milé překvapení.

Enjoy xD
Evanesenc - Broken
18. Zlomená

Nápor větru se opřel do korun stromů s nepopsatelnou silou, jeho burácení se ozývalo jako táhlé bolestné kvílení. Vlny slané vody se tříštily o skály a vytvářely tak spršky drobounkého deště, jenž se ve větru zcela ztrácel. Jeden pár pohaslých očí sledoval celou podívanou. Tmavé kruhy pod očima jen podtrhovaly nespavost.

Chlad a beznaděj prostupoval tělem, ochromoval jako morová nákaza. Nechtěla se tak cítit, přála si zapomenout, přála si žít. Měla tolik nesplněných snů, jak si je však může splnit, když cítí jen smutek a žal? Bolelo ji u srdce, jak dlouho už tady vlastně je?

Není to jedno? ozval se hlásek uvnitř hlavy. Vždyť už je stejně dávno mrtvý, šeptal drze dál a ona ho tiše poslouchala. Zůstala jsi sama, nikoho nemáš, věděla jsi, že takhle skončíš. Je po všem. Smiř se s tím. Prohrála jsi.

"Neprohrála!" bránila se odhodlaně. "Za nějaký čas mě pustí a budu konečně svobodná. Žiji a to je hlavní!"

Žiješ nebo přežíváš? A za jakou cenu? Hm? Komu za to vděčíš? Už jsi zapomněla, díky komu stále dýcháš pozemský vzduch? dorážel dál. Jistě, že ne, odpověděl si sám. Moc dobře to víš, avšak on
už se nevrátí a ty zůstaneš sama.

Znepokojeně se ošila, ve tváři ublížený výraz. "Dost už, nechci to slyšet, dej mi pokoj!"
Poodstoupila od mříží, třejíc si paže. Pocítila bezmoc.

Nikam nepůjdu, jak jsem řekl, jsi sama a navždy to tak zůstane. Nic neznamenáš. Tvůj život stojí za zlámanou grešli, a víš co je na tom nejhorší?

Nikdo ti nepomůže… Nikdo ti nepomůže…

"Jdi pryč! Já tohle nechci!" Vztáhla ruce a v poraženém gestu se chytila za hlavu. "Nech mě být!" šeptala.

Neodháněj mě přece. Jsem část tebe, tak se s tím jednoduše vyrovnej. A poslouchej mě…

"Ne!" křikla vzdorovitě. "Nejsi mou součástí, jsi jen parazit, nepotřebuju tě a rozhodně tě nebudu
poslouchat! Vypadni! Hned!"

Nedokážeš mě vyhnat, budu tady, jak dlouho jen budu chtít. Nebraň se tomu.

"Dost," hlesla bezradně. "Přestaň s tím, nestojím o to."

To mě ale vůbec nezajímá. Zešílíš tady, o to se sám postarám.

"Ne, ne," šeptala tiše, krčíc čelo. Rozhlédla se dokola, jakoby hledala ten protivný hlas, který sál již tak titěrnou část energie, která jí zbývala. Věděla, že se ho nedokáže zbavit, alespoň ne sama. Vyčerpaně klesla na kolena. Cítila přes kalhoty chlad vycházející z kamenné dlažby. Kolem ramena ucítila závan větru, jakoby se jí o něj někdo otřel tváří. Zamrazilo ji.

Zešílíš, zešílíš… O to se postarám… slyšela z dálky.

"Ne, prosím," protáhla bolestně. Rukama objala své paže, notnou chvíli apaticky pozorovala zeď před sebou, než konečně upřela svůj zrak k nebi. Vzhlédla a s očekáváním malého dítěte chtěla prohlédnout skrz strop a znovu spatřit tu krásnou modř. "Bože, prosím, pomoz mi. Odežeň ode mě tu stvůru, nechci ji poslouchat, ať už mě netrápí, poruč jí, prosím tě o to,"zalkla se, cítila, jakoby jí někdo silou svíral hrdlo, nedokázala dál mluvit. Vytřeštila oči.

No tak, no tak. Přeci by ses nemodlila.

Pevně sevřela víčka. V mysli si vybavila slova, které před chvíli vyslovila nahlas, teď se snažila modlit v duchu. Ze svých myšlenek formovala jednoduché věty. Přestala vnímat stažené hrdlo a strach, který prostupoval a otřásal jí samotnou. Přestala vnímat okolí, plně se soustředila na svou modlitbu.

A najednou tlukot jejího splašeného srdce prudce zpomalil. Stažené hrdlo mohlo znovu bezbolestně polknout. Otevřela oči, spatřila před sebou nejasnou siluetu. Párkrát zamrkala, netušila, jestli to není jen výplod její mysli. Dlaněmi se opřela o kamennou dlažbu a postavila se na třesoucí se nohy. Znovu vyhledala očima onu rozmazanou postavu. Vydechla, když se přiblížil blíže k ní. Na okamžik zadoufala, na jejím obličeji vyvstal výraz toužícího štěněte, že je to John, který to všechno zázrakem přežil a že si přišel pro ni. Její tvář však záhy na to posmutněla, když onu postavu poznala. Byl to onen strážník, který ji vedl k soudu. Ten muž, který jí jediný projevoval trochu lidskosti.

"Dobrej, děvče," pozdravil ji, přistoupil blíže a v jeho hlase zazněla dávka smíchu. "Víš co je legrační?" zeptal se, culíce se na ni.

Povytáhla obočí a nechápavě nakrčila čelo.

Znovu se uchechtl. "Pokaždé, když za tebou přijdu, klečíš na kolenou a modlíš se."

Se smutkem v očích pohlédla k podlaze. Umím se vůbec ještě smát? zeptala se sama sebe, dál sledujíc podlahu.

"Ale no tak," prohodil povzbudivě. "Kde je tvoje kuráž, děvče? Nebuď smutná, dneska rozhodně nemůžeš, protože pro tebe mám velkou novinu." Sám nevěděl, co od ní čekal. Možná jen chtěl, aby se na té pěkné ženské tváři objevil úsměv, záblesk radosti, prostě něco, co by ho utvrdilo v tom, že není duší pohřbená, že má stále v sobě jiskru života a že se nevzdala. Je možné, že ji tohle vězení zlomilo? Vždyť kromě něj, sem za ní nikdo nechodil, nikdo ji netýral, ani jí neubližoval, mozkomoři už měli také dávno odzvoněno. Tak proč ten smutek?

Vzhlédla od podlahy a hloubavě si ho prohlížela. Byl to dobrý člověk, pomyslela si. Chtěla se usmát, ale její koutky úst se prostě nedokázaly roztáhnout. Cítila se prázdná, bez života, bez nadšení, prostě prázdná. Její odevzdaný povzdech nesl se celou.

Strážník se však nedal odradit, znovu se na ni usmál. "Dnes je tvůj velký den," pokračoval dál a nevšímal si jejího zkormouceného výrazu. "Čeká tě svoboda..."

Vnímal jasnou změnu v jejích očích i v celém jejím obličeji, jakoby jí někdo strhnul masku a nasadil jinou. Jinou, tu která jí nejvíce slušela. Působila, jakoby nedokázala vydat ani hlásku, zcela vyvedena z rovnováhy, stála, v uších stále slyšíc ty krásná tři slova.

Čeká tě svoboda...

Jako v mrákotách následovala strážníka ven z komlexu promyšlené věznice. Tlukot svých bot vnímala jakoby z velké dálky. Když stanula před postarší čarodějkou, jež jí podávala krabici s osobními věcmi a následně jí zavedla do kabinky, kde ze sebe mohla znovu utvořit tutéž osobu, jež si sem před rokem přišla odpykat svůj trest, měla prazvláštní pocit. Sklopila pohled ke krabici.

Stačí se jen obléct a jít, pomyslela si. V hlavě měla totální zmatek, snažila se uklidnit svůj dech. Čekala na tuhle chvíli tak dlouho.

Stáhla ze sebe umouněný vězeňský mundůr. Do očí ji uhodilo číslo, jež nosila po celý rok na svých zádech, přejela po výšivce prsty, vnímala každou číslici, nikdy nezapomene, uvědomila si. Postupně z krabice vytáhla kusy svého oblečení, připadaly jí cizí. Nasoukala se do kalhot, navlékla volné tričko a vysoké boty. Prohlédla si vlastní odraz v zrcadle. Měla stejné oblečení, stejnou tvář, ale uvnitř se cítila jinak. Změněná, svůj trest si odseděla, no ne? Podle zákonů je svobodná, společnost jí určila trest a ona si ho odpykala, tak proč se necítí šťastně?

Protože sis sama neodpustila, ozval se tichounký hlásek, který v okamžení odezněl. Zamrkala. Na dně krabice ležela hůlka, její hůlka, ta s kterou... Odvrátila pohled. Nechce ji, už ne. Vzala krabici do náruče, dlaní rozrazila dveře kabinky. Zbyl po ní jen umouněný mundůr.

"Tady mi to podepište," řekla ona žena, která nezaujatě prsten ukazovala na řádek s názvem - podpis.

"No výborně," řekla, hned jak Victorie udělala poslední kličku svého jména. "A teď, pár věcí, které byste měla vědět. Navracíme vám, váš majetek, jež byl pozastaven, také číslo vašeho bankovního účtu a další věci, které vám právem náleží."

Nechápavě kroutila hlavou. "Já přece žádný majetek nemám, nikdy jsem neměla, co je to za nesmysl?"

"Že nemáte?" smála se žena. "Tak, podívejte tady stojí," prstem ukazovala na papír, jež právě podepsala. "že po propuštění vám má být navrácen majetek, o nic víc já se nestarám. Pokud ho nechcete, je to vaše věc, dělejte si, co chcete. Já jsem své splnila a támhle jsou dveře, " dořekla, ukázala kamsi za ni a hned na to se otočila na patě.

Victorie nechápavě zaměřila svou pozornost na list papíru. Jak její oči létaly po papíře, její mysl si uvědomila.

"Ó Bože," chytila se za desku stolu, aby se udržela ve stoje. Znovu očima přelétla po papíře, jakoby se musela ujistit, že ji nešálí zrak. Otevřela ústa: "Děkuji," hlesla jen.

"Měj se, děvče," ozval se za ní strážníkův hlas.

Polekaně se otočila, jejich oči se střetly. Zvedla bradu a mile se usmála.

On její úsměv oplatil, v očích mu pobaveně zajiskřilo: "Tak, vidíš, říkal jsem, že dneska se budeš smát," dloubl ji ve významném gestu do ramene.

Její úsměv se ještě více rozšířil. "Děkuji," řekla. "Za všechno."

"Ale," mávl nad tím rukou. "To nestojí za řeč, vždyť jsem vůbec nic neudělal. Přeju ti hodně štěstí, děvče. Já teď musím už jít, to víš, práce čeká," dořekl, ťukajíc ukazováčkem na sklíčko hodinek. S tím se na ni ještě jednou usmál a zmizel v záhybu dlouhé chodby.

Stála tam v jedné ruce krabici v druhé papír, přimražená k podlaze, neschopná uvěřit tomu, že je konečně volná. Srdce jí splašeně tlouklo v hrudi. Musím si vzít hůlku, jinak se nikam nedostanu, uvědomila si. Podrážděně vydechla, strčila ruku do krabice, obemkla štíhlými prsty temné dřevo, projela jí vlna magie, tak příjemná a hřejivá. Cítila, jakoby se část její duše vrátila spolu s dotykem. Vytáhla hůlku a zastrčila si ji do pouzdra připevněného na stehně. Upoutala svůj pohled na vchodové dveře, na okamžik zaváhala, udělala nejistý krok vpřed, s pohledem stále na dveřích kráčela, neohlížela se, její mysl byla pustá stejně jako srdce.

Opřela se do těžkých dveří, které se s prapodivnou lehkostí otevřely. Rukou si zakryla výhled, ozářilo ji prudké sluneční světlo. Vítr pohladil její tvář. Nasála příjemný teplý vzduch. Vzhlédla k nebi, je svobodná, konečně svobodná. Do očí se jí vedraly slzy, vzpomněla si. Vybavila si tvář, tvář muže, kterému darovala své srdce. Párkrát zamrkala, aby nával emocí zastavila v zárodku. Zluboka se nadechla a stažené hrdlo mohlo zase v poklidu polknout. Vzhlédla znovu k nebi a usmála se.

Ten úsměv patřil jemu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Annah Annah | Web | 24. září 2009 v 19:08 | Reagovat

Náádhera..nádherně popsané pocity...krása..

2 Cassie Cassie | Web | 25. září 2009 v 19:03 | Reagovat

Oh můj bože... Nedokážu na to pomalu nic říct. Vkrádají se sem slova jako skvělé, briliantní, úžasné... Nic to nevystihuje. Dokonalé. To je skoooro ono.

3 P@pie P@pie | 27. září 2009 v 10:16 | Reagovat

Dámy,
děkuji mockrát :-D *rudne až na pr... a klaní se řvoucímu davu*...  

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama