17. Oni nevědí

2. září 2009 v 21:29 | P@paja |  Předem prohraná bitva
Zdraví totálně ospalá slečna (může za to ten ústav, jež se troufá nazývat střední školou).


Na to, že je teprve druhého nám ve škole dávají pěkně do těla, z třídní mě bolí hlava ještě teď xD.

S vypětím sil, jsem napsala již 17. pokračování. Opravdu si to vychutnejte, dala jsem si na tom záležet. Tyhle myšlenky ohledně vrahů, jejich vině, či nevině, se mi často honí hlavou. Vložila jsem do této kapitoly svůj názor na tuhle záležitost. A to jest - každý si zaslouží druhou šanci.

Z obrázku skáču tři metry vysoko a z tý písničky taky.

Peace no war.
Apocalyptica - I don´t Care
17. Oni nevědí

Slabý skřípot ozývající se síní. Nezaujaté tváře sledovaly muže, co šrouboval ostny co nejblíže k vězňovu tělu. Podle protokolu měly být těsně u těla budoucího trestance. Pro každého z nich to byla denní rutina - vyslechnout, hlasovat, odsoudit. Jedním zvednutím ruky měnily životy. Rozhodnutí bylo jasné - buď anebo. Vinen, nevinen. Nad ničím jiným nepřemýšleli.

Těžké okovy táhly její ruce k zemi. Stála vzpřímeně. Roztřásla se po celém těle, desítky párů očí na ni upíraly svůj zrak. Ani v jednom z těch párů nezahlédla emoce, soucit či lítost. Ne. Hleděla jen na kamenné tváře plné nechutenství a pohrdání. Sklopila zrak, raději se dívajíc do země.

"Začíná 217. soudní řízení, obžalovaná Victorie Meldran, narozená 13. 12. 1988…" Soudcův hrubý hlas se po síni rozléhal dál, ona však vnímala jen své myšlenky, znovu se modlila. Tiše, vroucně od srdce.

Bože, zachraň Johna, nenech ho zemřít tak krutou smrtí, prosím. Udělej něco! Nezaslouží si to.

Její srdce krvácelo při představě, že již teď mohl vydechnout naposledy. Ledová ruka strachu sevřela její vnitřnosti. Upřela zrak na soudce. Prohlédla si jeho tvář, četl její spis se zvláštním zaujetím. Předčítal nahlas, zřetelně, pomalu jako by chtěl, aby si to každý zapamatoval. Její prohřešky zněly síní. Vraždění, mučení, týrání, upalování, trávení… Tíha těch slov dopadala na litující duši, která si dávno uvědomila, co provedla.

Ten seznam byl nekonečný.

Kdo by nad ní cítil lítost, když tohle poslouchal?

Ne, nikdo z těch osob ji nepochopí. Nikdo neuvěří. Nikdo neví. Vidí jen dalšího vraha v řadě. A již teď byli rozhodnuti, věděla to dobře. Nezáleží na tom, co řekne, její činy mluvily za vše.

Jak těmhle duším vysvětlí, že se změnila? Že chce být jiná. Jak? Oni netuší, oni nevědí…

Soudce dočetl stoh papírů a odložil je na desku tribuny. Dlaní si promnul unavenou tvář, pohlédl na ni. Jeho zkoumavé oči pátraly v jejích, žasla, jak hluboko se do ní dokázaly zavrtat. "Můžete říct něco na svou obhajobu?" otázal se a neodvracel se od ní.

Toužila říct, co měla na srdci. Rozum zastavil její ústa dřív, než je vůbec otevřela. Naprázdno polkla. Posmutněla nad vlastní slabostí a pak jen odpověděla: "Kdybych řekla pravdu, nevěřili byste mi."

Po jejích slovech zavládlo ticho.

"Jakou pravdu?" optala se jakási žena v levé půlce kruhové tribuny.

Zašklebila se při té otázce. Ah, ta lidská zvědavost. "Pravdu o mém životě, vůbec mě neznáte a nevíte nic."

Žena při její odpovědi zrudla vztekem. "Co prosím?" protáhla nevěřícně. "Pan soudce," ukázala na něj gestem ruky, "právě teď dočetl celý váš spis, vše, co jste dokázala za svůj krátký život zničit, jak můžete tvrdit, že o vás vůbec nic nevíme?"

Posměšně si odfrkla. "Čtete zde jen hrůzy, které jsem prováděla jako mladá naivní holka, jak jsem řekla, nevíte o mém životě nic, a proto mě nedokážete nezaujatě soudit."

To může jen on, pomyslela si v duchu. Zahřálo ji u srdce, věděla, že ten nejvyšší soud, který jednou čeká všechny, bude spravedlivý.

"V tomhle se pletete. Dokážeme vás soudit, podívejte," řekla ona žena odhodlaně. Prolétla očima celou místnost. "Kdo hlasuje, že je tato žena vinna ve všech bodech obžaloby?"

Nemusela se na ně dívat, aby věděla, že se do výše zvedly všechny ruce.

Žena se vítězoslavně usmála. "Vidíte? Dokážeme to a nyní slyšte svůj rozsudek…"

"To by stačilo, Priscillo," umlčel ji soudcův rázný hlas. "Pokud vím, tohle slyšení vedu já a ne vy."

Žena se zarazila, zrudla ještě víc, sklapla pusu a do konce slyšení už neřekla ani slovo.

Soudcům pronikavý pohled se do ní znovu zavrtal. "Opravdu je to všechno, co mi k těm 132 vraždám můžete říct?" zeptal se a čekal na přímou odpověď.

Ve skutečnosti jich bylo 63, pomyslela si hořce. Už si zvykla na to, že jí připisovali cizí vraždy, museli přeci nějak zamaskovat vlastní zločiny.

Dívka v kleci se mírně posunula, měla ztuhlé tělo od stání v jedné pozici. Myšlenky létaly její hlavou. Nač by měla něco říkat, proč se vlastně ospravedlňovat? Verdikt už přeci znala! Avšak rozsudek ještě nevíš, ozval se hlodavý hlásek uvnitř mysli, a tak se přeci jen o něco pokosila.

"Můžete mi upřímně říct, jaká slova by změnila váš názor na mě? Co mám vyslovit?" Pohlédla na tváře osob, které rozhodnou o její budoucnosti.

Příliš velká moc pro smrtelníky.

Odpověď nepřicházela, a tak pokračovala: "Mám snad padnout na kolena? Úpěnlivě prosit, za svůj život? Křičet a rvát si vlasy?" bláznivě se zasmála.

"Tohle je ale pohrdání soudem," ozval se kdosi v síni a drze na ni ukázal prstem.

Nevšímala si ho a pokračovala dál: "Já však odpověď znám, nic mě nedokáže ospravedlnit. Ať bych udělala cokoliv, nikdy se ty vraždy nesmažou, ty osoby nezačnou znovu zázračně dýchat. Můžu toho jen litovat, to je to jediné, co mohu udělat."

"A litujete?" vložil se do toho jeden mladík se zaujetím v obličeji.

Obrátila k němu svoji tvář a zahleděla se mu do očí, chtěla volit, co nejvýstižnější slova: "Víte," protáhla, "když se nad lítostí zamyslím, co to vlastně je?"

Mladík ji znovu skočil do řeči: "No, lítost je, když si uvědomíte…"

"Neříkejte mi, co to znamená," utnula ho ostře. "Já vím, co si myslíte, že to znamená, ale pravda je jiná. Nemine den, abych neviděla tváře osob, které jsem zavraždila. Pokaždý když zavřu oči, je vidím, slyším jejich hlasy v hlavě," přiložila názorně ukazováček na svůj spánek. "Volají mě k sobě," pronesla s šílenstvím v hlase. "Straší mě, a věřte mi, udělala bych cokoli, abych ruce té mladé naivní holky zastavila."

Mladík se jen nad ní ušklíbl. "A to vám máme jako věřit? Nemusela jste je zabíjet, mohla jste odporovat! Máte svobodnou vůli přece."

"Svobodnou vůli?" znovu se síní rozlehl její smích. "Jak jsem se měla jako rozhodnout? Pořád zapomínáte na Voldemorta, kdybych jen jednou zaváhala, v zemi bych ležela já."

"Tak pořád lepší, když zemřeš ty, než někdo jiný tvou rukou!"

"Nesouhlasím," odporovala v okamžiku znovu. "Ty nemůžeš vědět, jaké to je! Cítit čepel na vlastním krku, nikdy jsi to nezažil, tak mi netvrď, co je lepší, a co horší! Protože nevíš nic," prolétla očima celou tribunu, a poté pokračovala: "Suďte mne proto, co jsem spáchala, a ne proto, kdo jsem, na to žádné právo nemáte."

Soudce se mírně zavrtěl v křesle, prstem ruky poposunul brýle na nose. Sjížděj ji tím svým pronikavým pohledem od hlavy až k patě. Připadala mu povědomá, uvědomil si vzápětí, a tolik odlišná od všech trestanců, kteří mu za ty roky prošli pod rukama. Mluvila a chovala se jinak. Dostal zajímavý nápad, budou ho sice muset schválit i ostatní, ale on zde má hlavní slovo, na jeho rozhodnutí záleží nejvíce. On má tu pravomoc. Co kdyby…

"Teď se vás na něco zeptám já, co byste udělala se svým časem dnes? Kdybyste měla tu možnost, kdybyste dostala druhou šanci?" jeho otázka se rozléhala klenutým stropem haly. Nikdo z přítomných netušil, kam tím soudce míří.

Shlédla na své spoutané ruce, na řetězy, jež se kroutily okolo jejích zápěstí. Jak moc chtěla svobodu. Věděla, že na téhle odpovědi se bude odvíjet celá její budoucnost, slova musí volit, co nejdokonaleji. Vzhlédla, dívala se nepřítomně do jednoho bodu: "Co bych dělala se svým časem dnes?" zopakovala znovu po soudci otázku, jakoby se musela sama sebe zeptat ještě jednou. Zachránila bych Johna, vyvstalo jí okamžitě v mysli, ale její ústa řekla něco zcela odlišného: "Žila bych život se svou strašlivou minulostí, snažila bych se zapomenout, i když je to asi nemožné. Třeba bych se stala Bystrozorem, na hajzly mám čuch," prohlásila a na okamžik se jí ta bláhová myšlenka zalíbila.

"Bystrozorem?" otázal se nevěřícně onen mladík. "Oni ale neverbují vrahy, a mimo to, je přece po válce, Voldemort padl, není proti komu bojovat!"

"Vždycky je proti komu bojovat," skočila mu na oplátku do řeči ona a znovu svou pozornost zaměřila na soudce. "Je spousta věcí, které bych chtěla udělat, ale kam těmihle otázkami míříte? Nechápu to."

Soudce se jen usmál nad jejím proslovem. "Víte, zdáte se mi jiná, jinačí než ostatní lidé, co kdy stáli v té ohavné věci." Prstem poukázal na klec, ve které se nacházela. "Poprvé za celou dobu mé práce, mám chuť, vám dát to, po čem tolik toužíte."

Nechápavě povytáhla obočí.

"Svobodu," dořekl a v jeho tváři se objevil lišácký výraz.

"To mě jako nepotrestáte?" zeptala se nejistě.

"Ale potrestáme, musíme, jinak by to nešlo, ale dám vám, co nejnižší trest, který zcela určitě neodpovídá počtu zabitých, které máte na svědomí. Jeden rok," zdvihnul ukazováček v názorném gestu. "Jeden rok v Azkabanu, poté vás propustí. Dělám tohle poprvé, nikdy dřív, jsem tak neučinil, ale vězte, jestli někomu ještě ublížíte, poprava vás nemine, tím si buďte jistá."

Řekl to tak výhružně, že jí z toho přejel mráz po zádech.

"Z pravomocí mi svěřené, odsuzuji Victorii Meldran k jednomu roku odnětí svobody," řekl jasně a uhodil dřevěným kladívkem do podložky.

Ozval se pronikavý skřípot a klec s odsouzencem se spustila do temna sklepení. Ani se nestačila pořádně zorientovat a už byla zpět v té prapodivné chodbě, dozorce, který ji sem dovedl, postával opodál, a když ji spatřil, přispěchal okamžitě ke kleci a otevřel ji.

Mírně se na ni usmál a zeptal se: "Tak, jak jsi dopadla, děvče?"

Nevěděla, jestli se má radovat nebo brečet. Výhra to jistě byla, co je jeden rok vězení oproti doživotí? "Soudce mě odsoudil na jeden rok v Azkabanu," odpověděla a posmutněla.

"Jeden rok?" divil se. "Stone pokaždé dává doživotí nebo ortel smrti," řekl a stále to nemohl pochopit. "Je to tvrdej soudce s nikým nemá slitování. Tak proč zrovinka s tebou?"

Na jeho slova jen nezúčastněně pokrčila rameny. K čemu mi to je, když už je John třeba po smrti?

"Ale děvče, co tak smutně? Vždyť jsi z toho vyvázla, jak nejlépe jsi mohla," řekl a povzbudivě na ni mrknul.

Jistě, ale jednu duši jsem nevědomky odsoudila k smrti…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 P@paja P@paja | 2. září 2009 v 22:11 | Reagovat

Příspěvek Chocolate byl smazán pro reklamu.

2 Kris Kris | Web | 3. září 2009 v 15:32 | Reagovat

No jo, vždycky někdo umře, aby mohl další žít.
Jinak ke kapitole,... skvělé, ale co bych měla jinýho čekat, že?

3 Cassie Cassie | Web | 6. září 2009 v 14:29 | Reagovat

Souhlasím s Kris, skvělé, jako vždycky :-) Jinak...Já chci Johna! :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama