8. Úplněk

11. srpna 2009 v 22:22 | P@paja |  You never know what can happen
Aloha,

po opravdu dlouhé době, přidávám další kapitolku, koukám na datum poslední vložené a uh 16. leden xD. Až mě štve, jak dlouho jsem nenapsala pokračování, ale pracovala jsem na PPB, což je polehčující okolnost.

Ten, kdo píše, mi dá za pravdu, že je někdy velmi těžké psát (nemáte inspiraci, slova vám nejdou na mysl). Zkrátka a jednoduše, čím víc píšete, tím máte větší chuť zmáčknout tlačítko "DELETE" a celou tu matlaninu smazat. Tenhle fakt, pociťuji už delší dobu :D. Jen doufám, že se to někde nepromítne.

Můj konečnej názor na tuhle kapitolu není zrovna nejlepší, něco mi tam chybí. Asi ztrácím nit, či co. :D

Eh, dost o psaní, užijte si pokračování.
Yuki Kajiura - Himeboshi & Mezame
8. Úplněk

"Angel?" ozval se nejistě Remus.

Vzhlédla. Zadívala se mu do očí, bylo v nich tolik smutku a viny. "Hm?"

"Já...," zadrhl se mu hlas, slova mu šla těžce přes jazyk.

"Co chceš?" řekla bez okolků.

"Promluvit si."

"Dobře, tak se posaď vedle mě, probereme to."

"Tady ne, pojď radši k nám na pokoj," dodal a sám šel první ke schodišti směřující ke klučičím ložnicím.

Protočila panenky, povzdechla si a vydala se za ním.

Šel nahrbeně a místy pokulhával. Musel si hodně protrpět, pomyslela si. Dopadnu tak i já? Po prvním úplňku?

Při myšlence na úplněk a na noční můry, které ji noc, co noc strašily, se jí zvedl žaludek. Roztřásla se. Už zítra!

Remus za sebou zaklapl dveře a přisedl si k ní na postel. Dlouho bylo ticho. Zvláštní atmosféra. Toho kluka, který tady seděl, vůbec neznala, dnes s ním mluvila poprvé. Včera ho totiž pustili z ošetřovny, byl na tom hodně špatně. Sama věděla, kam jejich rozhovor povede.

"Víš, já," prolomil ticho. "Já se cítím příšerně, můžeš mi odpustit? Napadl jsem tě a kvůli mně se budeš proměňovat ve vlkodlaka. Já, já nevím, co mám dělat, nedokážu myslet na nic, příšerně mě trápěj výčitky. Odpust mi, prosím, tě."

Vykulila oči, čekala ledascos, ale tohle?

"Remusi, já ti nemám co odpouštět, ty jsi to nebyl, nebyl jsi tou stvůrou, co mě napadla. Dobře to víš," snažila se ho uklidnit, protože neměl daleko od zhroucení.

"Ale byl jsem to já," namítl.

"Sakra, přestaň!" křikla po něm, až se zarazil. "Bude ze mě vlkodlak, je to příšerný, ale je to tak! Takže se s tím smiř. Já se o to snažím celou dobu. Mám takovej strach," hlesla.

Remus si ji podrobněji prohlížel. Proč jen ke mně necítí nenávist? Proč mě neprokleje a nezačne mi zuřivě nadávat. To kvůli mně má zkažený život až do smrti. Bože, jak jen si sám odpustím?

Tlačilo ho na hrudi, cítil vztek, sám k sobě, poslední dobou se nesnášel víc, než kdy dřív. Předtím alespoň nikomu neublížil, ale teď? Měl sto chutí skočit z Astronomické věže a celý tenhle horor jednou pro vždy ukončit! Jenže, co by potom byl? Mohl si sám odpovědět, byl by srab a zbabělec.

"Můžeš mě, prosím, nenávidět? Kdyby sis na mě vylila vztek, bylo by mi mnohem líp, mohl bych se proti tomu bránit a necítil bych se jako totální bídák," řekl tak smutně, až ji píchlo u srdce.

Ježíš, tenhle kluk je mnohem víc na sračky, než já!

"Neříkám, že tě zbožňuju, ale jedno vím, nemůžeš za to," promluvila pevně. Probodla ho zkoumavým pohledem. Netušila, jak zareaguje. Doufala však, že už s tou sebelítostí přestane.

Dveře se rozletěly a ona od něj odvrátila pohled, ulpěl na Siriusovi.

"Ehm, zdarec, snad neruším," řekl na omluvu, že tak vpadl do místnosti.

"Ani ne, s Remusem jsem skončila," odpověděla a měla se k odchodu, ale Sirius ji zastavil. Nechápavě k němu vzhlédla. V očích jeden velký otazník.

"Angí, neřekla jsi mu něco ošklivého, že ne?" zeptal se.

"Za koho mě máš?" promluvila dotčeně. "Řekla jsem mu, co si myslím," dodala a spěšně se kolem něj protáhla.

Siriusův pohled ulpěl na Removi, vypadal tak zbědovaně. "Co ti řekla?" zeptal se. "Vypadáš ještě hůř, než včera," dodal starostlivě.

"Siriusi, já už nemůžu dál. Jak se s tímhle mám smířit?"

"No tak, brácho, hlavu vzhůru," chlácholil ho a poplácal po rameni. "Zvládneme to společně jako vždycky," dodal s úsměvem.

"Tobě se to snadno řekne, ty jsi ji neslyšel křičet, všechno si pamatuju, obvykle mám okno, ale teď si to z nějakýho nepochopitelnýho důvodu pamatuju. Co jsem to za člověka?!" ptal se sám sebe tak, jakoby tam ani Sirius nestál. Jeho hlas zněl zlomeně, smutně.

"Kamaráde, jsi ten nejlepší člověk, jakýho znám. Jsi člověk, kterýmu se přihodily pouze špatný věci. To jaký skutečně jsi, máš vepsáno v srdci. Tak už se s tím netrap a žij. Pamatuješ naše heslo? (Ne, bohužel, to není Hakunamatata :D)

"Spolu žijem, spolu umřem?" zeptal se.

"Přesně, a jestli okamžitě nezvedneš ten svůj zadek, tak sem pošlu Johnasovou, ať tě pořádně
znásilní," vyhrožoval.

Jenže Remus tam jen seděl a dál se utápěl ve vlastních myšlenkách.

Tichošlápek si zničeně povzdechl. Johnasová na něj vždycky zabírala... "Můžu ti nějak pomoct?" zeptal se.

Remus k němu vzhlédl. "Nechal bys mě o samotě? Musím si to srovnat v hlavě."

"Žádnej problém, kamaráde, už valím pryč," mrkl na něj a otočil se na patě. Seběhl schodiště a vydal se do Společenské místnosti.

"Čus, Jimi, neviděl jsi Ang?" optal se Dvanácteráka rozvaleného na křesle, pohazujícího si ho se Zlatonkou.

"Čirou náhodou viděl," prohodil lenivě.

"A víš, kam šla?"

"Jo, cvičí si kouzla od Brumbála, měla by bejt v tý zapadlý učebně," dodal a neslušně si zívnul.

"Dík, brácho," prochodil Tichošlápek a vydal se na cestu.

***

"Ang?" ptal se Sirius otvírajíc dveře oné učebny. Hned na to musel hbitě uskočit stranou, neboť přímo proti němu letěla stará váza, která se za jeho zády roztříštila na tísíc střepů.

"Co to, sakra, mělo znamenat?" ptal se mírně nabroušeně.

"Co by?" pokrčila nevině rameny. "Cvičím a ty jsi mi přišel do rány," vysvětlila jakoby nic a hned na to, roztřískala kouzlem tři další židle.

"To tě někdo naštval?" zeptal se.

"Měl by?" odpověděla otázkou a rozpůlila tabuli ve dví.

"No, nevím, ale vypadáš celkem nakvašeně a taky s jakou zuřivostí ničíš školní majetek, to se jen tak nevidí."

"Hm," brblala s nezájmem a vyřídila školní svítilnu.

"Fakt ti nic není?"

"Bože, co se pořád staráš?" prskala. "Zkus myslet, víš, co je zítra za den?"

"Vím, úplněk," řekl ledabyle a mávl rukou. "Nemusíš mít strach, my tě s Jimim ohlídáme."

"Pche, tak jako jste hlídali Remuse?" optala se jízlivě.

Sirius nakrčil čelo a zkřížil si ruce na prsou: "Tak poslyš, tohle je od tebe docela podlý."

"Neříkej," máchla hůlkou a rozbila zaprášený glóbus.

"Fajn, tak chceš bejt radši o úplňku sama?"

Angel ještě chvíli mávala hůlkou, než roztřískala všechen nábytek v místnosti a až pak tiše promluvila: "Nechci být sama, jen se strašně bojím, že někomu ublížím, pořád se mi zdají noční můry o takovým malým dítěti, brzo z toho zešílím!"

"Nezešílíš," ujistil ji klidně.

"Zešílím, ty to nechápeš, chybí mi rodina, chybí mi přátelé, můj život, sakra!" rozhodila podrážděně rukama a kopla do sutin rozbité židle.

"Proč ti chybí rodina? Tak jim napiš, ne? A za chvilku budou prázdniny, tak za nima můžeš jet."

Angel se na něj jen smutně podívala. Kdyby jen věděl... Jenže musím mlčet, kdybych prozradila pravdu, mělo by to příšerný následky. Uvidím je vůbec někdy?

***

Těžce vydechnula. Nepamatovala si vůbec nic. Cítila jen ukrutnou bolest. Projel jí další záchvěv. Kolena se jí podlomila. Z úst unikl hrdelní výkřik. Schoulila se na podlaze. Nedokázala uvažovat. Jen tiše trpěla.

Proč se mi to děje?

Znovu vykřikla. Tělo se jí začalo měnit. Končetiny se jí zkrátily, prsty nahradily drápy, kůži tmavá srst. Obličej se protáhl a zuby se proměnily v ostré tesáky. Celá proměna trvala chvilku, ona však pociťovala nepředstavitelná muka. Připadalo jí to jako věčnost.

Bože, prosím, jen ať venku nikdo není. Nechci nikomu ublížit...

Srdce jí divoce tlouklo, ležela stále na podlaze. Rychle oddechovala. Bylo po všem.

Pomalu se postavila na všechny čtyři. Malátně se potácela, všechno ji stále bolelo. Zatřepala hlavou, aby se částečně zmátožila. Zamrkala do tmy, viděla naprosto perfektně, jakoby ani nebyla noc.

Nasála do nozder vzduch, vnímala pachy, kterých si člověk mohl jen těžko všimnout. Nastražila uši, slyšela spoustu jiných zvláštních zvuků, nejdříve jakoby zastřeně, postupně je však začala rozlišovat bez sebemenších problémů.

Na nic nečekala, hlavou rozrazila dveře, které ji měly zabraňovat v odchodu, a vydala se do černé noci.

Běžela lesem. Svítil jen měsíc a hvězdy. Nezastavila, cítila se svobodně, volně...

Po okamžiku zavětřila. Do nozder nasála vlhký studený vzduch. Jemné smysly dobře rozeznaly tu známou vůni. Slastně zavila a vydala se po stopě. Chvátala, hnala se divokým roštím. Síla, která ji táhla k oběti, byla až neuvěřitelná. Najednou ho spatřila, přímo před sebou. U pařezu stromu nedaleko jezera.

Sedělo. Krčilo se. Drželo se za hlavu a tiše vzlykalo. Snažilo se zmizet.

Přiblížila se. Tiše, přesto rychle.

Předstoupila před dítě. Vzhlédlo. Strach a děs, pouze to šlo vyčíst z jeho očí.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elizabeth de Ténèbres Elizabeth de Ténèbres | Web | 13. srpna 2009 v 18:15 | Reagovat

woooow, tak to je fakt hustýýýý! jsem zvědavá, jak to bude pokračovat dál a jsem děsně ráda, že v týhle povídce pokračuješ. jenom doufám, že další kapitola přibyde rychleji, než tahle :D

2 P@paja P@paja | 14. srpna 2009 v 10:22 | Reagovat

Eh :D,
pokusím se. Psala bych i rychlejc, kdyby mi tady přibývaly komentáře xD.

Jenže, jenže...

Autora vždy potěší, když se dílko líbí a jak jinak to má poznat, než z komentářů? :D

3 Ajvi Ajvi | E-mail | Web | 14. srpna 2009 v 13:55 | Reagovat

Tohle je vážně moc hezká povídka:)

4 KiVi KiVi | Web | 26. srpna 2009 v 1:02 | Reagovat

Ha! Já úplně zapomněla na tuhle povídku :D:D Tak jsem si jí znova přečetla a holka kam se ztratil humor? Takovýhle temný já nemám ráda. Tak snad to napravíš :). I když teď by to dítě mohla zakousnout ....muhaha :D. A jakto že kouzlí? Jakto že má magický jádro? To mi na tom strašně nesedí.

5 P@paja P@paja | 26. srpna 2009 v 13:58 | Reagovat

KiVi,
tahle část příběhu pozbývá humoru, protože na ní nic k smíchu není :). Chudák holka teď prochází trochu horším obdobím ;). Jinak to proč kouzlí se dozvíš, až později, mám to do toho napasovaný.

6 lucyli lucyli | 2. února 2010 v 17:06 | Reagovat

užo kapča...nemohlabys přidat dalši... :-)  :-) už chci vedet jak to dopadne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama