3. Obětovat

26. srpna 2009 v 19:14 | P@p & Drach |  Question Existence
Konichiwa,
aby toho nebylo málo. ;)


Tuhle kapču si sólnula sestřička, takže komenty patří spíše jí, i když konzultace byly. Písničku k tomu jsem, ale vyhrabala sama. Asi jsem se do ní zamilovala.

Ó, z toho obrázku moje srdce plesá...

Užijte si to.
Tatu - Sacrifice
3. Obětovat

Zrychlený dech, krev, co jí pulzovala v uších, kterou slyšela a cítila. Každým dalším pohybem si byla čím dál tím víc jistá, že tohle už prostě nezvládne. Potřebovala se zastavit a alespoň jednou se pořádně vydýchat. Jazyk se jí lepil k patru, to jak měla vyschlá ústa a vyprahlé hrdlo. Zaťala ruce a nehty zaryla do kůže, ale v tempu nepřestávala. Běžela po rozpálených pláních a nohy samou vyčerpaností necítila. Písek se zvedal a byl cítit ve vzduchu, který dýchala. Který ji dusil, a ona chraptivě kašlala, ale nezastavovala se.

Tohle bylo těžké, stejně těžké jako všechno předtím. Jako vězení, bolest, násilí, nadávky, pěsti, jako hlad, žízeň a zlomené kosti a mokvající rány. A proto to už nikdy nechtěla zažít, nemohla dopustit, aby ji dovedl někam, kde by to celé začalo znovu. Na mladou dívku toho bylo moc. To proto zrychlila a odmítala si připouštět bolest ve stehně. Běžela dál po těch písčitých pláních, kde nic nebylo.

A když znovu odešel, zvedla se na nohy a pevně rozhodnutá se otočila. Hleděla přímo na kůl, na kterém byl uvázaný provaz, co ji tu držel. Jedním obratným kopem ho zlomila, půlku, co čouhala ze země, s napětím sil vytáhla. Ušklíbla se a provaz z něj stáhla. Obrátila se a na nic nečekala. Vyběhla a už se nezastavila.

Zakopla o vlastní nohu a nemotorně spadla. Oblaka písku se přitom zvedla, zrníčka drze zalezla všude, kam mohla. Měla je ve vlasech, na šatech, na víčkách, na rtech. Zničeně vydechla a převrátila se na záda. Zůstala ležet, loktem si však zakryla oči, aby nemusela čelit slunečnímu svitu. Smažila se tak už pár hodin a sama věděla, že její síly jsou v koncích. A kdyby snad začala brečet, představovala si, jak by se kapky slz vypařovaly rovnou na tváři. To horko bylo k zalknutí.

Jistě ji už hledal. A bylo jí jasné, že tentokrát to odnese. Jak dobře uměl mučit, co všechno se stihl naučit? Kolik toho použil..? Pokud to bylo za daných okolností možné, přejel jí mráz po zádech a ona se zaklepala. Zavřela oči a vybavovala si rodný domov, sníh anebo déšť, nad kterým se raduje.

Namáhavě se zvedla, pokaždé když si sval uvědomil bolest, sykla. Vydala se krokem po písčitých svazích. Zvedla hlavu a zahleděla se na nebe. Ať už to bylo cokoli, nevypadalo to dobře. Strachem se jí rozevřely oči a ona zalapala po dechu.

Přímo před ní. Bylo to přímo před ní! Písečná bouře zahalovala celé nebe a celou dosud viditelnou poušť. Natáhla před sebe paži, pevně zavřela oči a druhou rukou si zakryla nos a ústa. Vítr, mnohem silnější a tvrdší díky písku, co nabral, ji šlehal do tváří. Vlastní vlasy jí poletovaly ve vřavě a působily bolest. Nic neviděla, dokonale oslepená neměla žádný pojem o směru, kam šla. Dokonale dezorientovaná kašlala a dusila se. Vzduch v plicích ubýval a ona prostě dopadla na kolena, převažujíc se na bok zalehla do písku.



Dvakrát do ní mírně čutl. Když se pohnula, úlevně vydechl. Pohnula se podruhé a začala sípavě kašlat. Neviděl jí do obličeje, ten zakrývaly vlasy, co se svezly přes hlavu. Pak zaskřípal zuby, uchopil ji vzadu za krkem za látku a vytáhl ji do výšky svých očí. Při tom pohybu se z ní svezl všechen písek, kterým byla zasypána. Stále kašlala a snažila se nabrat dech, a když přestala, nechápavě na něj upřela oči. Nechápavost rychle přešla v děs, když si vzpomněla, kdo je on a kdo je ona. A co provedla.

Otevřela ústa v šoku. Rukama se pak opřela o jeho hruď a dlaněmi do ní tlačila, aby od něj byla co nejdále. Chabý pokus, nehnul se ani o centimetr. Začala kopat nohama, mračila se na něj a měla chuť ho uhodit, aby ji pustil zpátky na zem. Věděla, co přijde. Hrůza v podobě pěstí.

Ale on ji pustil, takže spadla na zem. Na čtyřech před ním teď klečela, neuvědomujíc si tu pokořenou pozici. Vlasy opět kryly obličej, ale když k němu vzhlédla, rozestoupily se. Dívala se mu do očí a na nic nemyslela.


"Odstup od ní! Okamžitě!"

Udiveně otevřela ústa a ohlédla se za těmi slovy.



Tohle vážně nezvládli. Korin klečela ve vojenské helikoptéře, které po jedné straně chyběla vysouvací dvířka, aby mohli vojáci rychleji naskakovat a vyskakovat. S puškou po ruce, s nataženou nohou, která visela ven, si rukou podpírala bradu a dívala se do krajiny. Mohla být klidně mrtvá, celá půlka dne ztracená. Bože, zbývali jim ještě nějaké síly k obraně?

Zasmušile se ohlédla po vojácích. Niro o něčem živě debatoval s Jokem a pravděpodobně hledal pomoc u Cida, který ho však nevnímal a místo toho jen hleděl z okna. Shiku na něj otráveně civěl jako na blázna, a sice jeho slova neslyšela, jasně věděla, že japonsky syčivě kleje. Usmála se. Jak to jen mohli brát tak nevážně? V hrudi jí zahřálo, ti chlapi byli blázni. Obrátila s úsměvem hlavu zpět a vydechla. Díky Bohu.

Musela najít jedinou její spřízněnou duši, jinak mezi nimi zešílí. Nahlas se zasmála a podívala se na ně. Niro přestal gestikulovat a zaraženě se na ni obrátil, Shiku se zašklebil a Cid se něžně usmál. Rychle se zvedla a se smíchem na ně skočila. Natáhla se přes ně, ruce skládajíc pod hlavou. Joko zvedl její nohy a s úsměvem si je dal na klín, Whisper se potěšeně šklebil, loktem zaryl Japonci do žeber a sám si její nohy urovnal podle vlastních potřeb. Hook přes její hruď přehodil ruku a trochu si poposedl.

"Jsme to ale divná sebranka."

Všichni tři na to s klučičím úsměvem naráz přikývli.



Celé její mužstvo stálo několik vzdálených metrů od ní a Scorpiuse. Připraveni k boji, pušky v rukou, bedlivě sledovali každý jeho pohyb.

"No tak! Slyšels mě?! Odhoď hůlku a vzdej se!"

Abbe to vždycky slušelo, když na kouzelníky řvala ta slova.

"Cide," zašeptla k němu Korin, "myslíš, že jí něco udělal?"

"Měl by si rovnou odříkávat Otčenáše, jestli jo," přivřel oči a skousl.

"Tak proč neutíká? Riak vždycky utíká!" strachovala se.

A jakmile to dořekla, Riak opět vzhlédla ke kouzelníkovi, pak zase k vojákům. Zahrabala v písku a vystartovala z místa, běžíc ke svým mužům. Sprintem se blížila ke skupince a ani jednou se neohlédla. Slyšela, jak splašeně dýchá, tep se jí ozýval ve vlastních uších.

Přemístil se hlasitě přímo před ni, nestihla zareagovat a plnou silou do něj vrazila. Už se nedivila, když ani neklopýtl. Objal ji rukou v pase a vyzvedl do vzduchu, svírajíc ji paží. Všechno se stalo příliš rychle, nemohli stihnout střílet. V ruce už dávno držel hůlku, obrátil se k nim a mávl.

A kulky projely vzduchem, zastavujíce se v písku, ale netrefujíce žádný cíl.

"Do psí prdele!"

"Vyjádřil bych to stejně," zadeklamoval Niro a sklopil zbraň. "I když to bylo japonsky."



A když už zase cítila pevnou zem pod nohama, sesunula se na ni a rukama se popadala za břicho. Pro mudlu, který tu věc nezná a ještě nikdy nezažil, to bylo moc nečekané. Ale vysvětlujte to někdo Malfoyovi.

Kdyby trochu pootočila obličej, hleděla by přímo na jeho podrážky. Stál nad ní a nejspíš jí nechával čas. Ale ona od něj nechtěla nic a taky přesně to nic od něj očekávala. Za svůj vynucený život toho na svůj věk poznala až příliš. Nemusela zrovna poprvé ve třinácti letech vidět a zažít vraždu. A ani nemusela vraždit v osmnácti, čert vem vlast, tohle byli živí a předtím dosud dýchající lidé. Co na tom bylo nejhorší? Pokaždé, když tam stála, když držela tu zbraň a mířila s ní na dalšího člověka, nemusela kohoutek zmáčknout. A to ještě horší? Ona ho zmáčkla. A pokaždé se trefila.

Snad proto věděla, co přesně ji čeká a od čeho ji on neuchrání. Do zrcadla se dívat mohla, ale do mrtvých tváří se jen těžko smálo. Ztěžka vydechla. Mohlo ji snad jen utěšit vědomí, že všechno skončí dobře. Postavila se na nohy. A pokud to dobře neskončí, tak to není konec.

Skousla zuby a zahleděla se mu do tváře, ještě vyrovnanější, než kdy předtím. Pozorně si ho prohlédla. Sjela boty, nohy, hrudník a skončila u obličeje, u těch dvou očí, které jsou, jak mnoho lidí taktně podotýká, okno do duše. Ať by se snažila sebedéle, přes jeho okno neviděla nic. A ani jí z toho nemrazilo, ani si duše nezaplesala.

Nemusela dlouho hledat slova, připadalo jí, že je má vyražená přímo na čele. "Odvedeš mě tam, že?" pokývala hlavou s hořkým úsměvem.

Přivřel oči a pootevřel ústa.

"Tak zpět do toho horšího pekla, Scorpio. Tady jsem měla alespoň zbraně, které mě mohly ochránit před pěstmi. Tam je přes kontrolu nikdo nepustí," další úsměv. "Ale je to přece naše práce. Přežít."

Nadechla se plným douškem okolního vzduchu a roztáhla paže. Stála uprostřed náměstí v podmořském kouzelnickém městě, ale žádného vánku se nedočkala. Lidé okolo ní procházeli a nikdo se nezajímal o její osud, každý měl plnou hlavu toho svého. A ona byla stejná.

Věděla, že klepat se bude až v cele, až když k ní muži budou chodit a ti ostatní se jen otočí zády a budou vyčkávat, až na ně přijde řada. Vždycky je to stejné.

Stáhla paže a nechala je viset podél těla, skláněla hlavu a dívala se mu do očí. "Kolik jsi toho vyčetl tentokrát?" zeptala se.

Věděla, že jí neodpoví, co na to taky měl říct?

"Řekl bych asi to, že je to má práce. A ty nejsi první." Pevně jí opětoval pohled do očí.

"A ani poslední," usmála se.

Zastrčila si pramen rudých vlasů za ucho a sklopila pohled k zemi. Stejně jako ona konala povinnost i on dbal zákona.

"Co bych ti měla vyčítat, Scorpiusi? Taky jsem vraždila, zavírala kouzelníky a vinné za mříže. A stejně tak jsem se za nimi sama ocitla, ale kdo ne. Slyšela jsem a viděla na vlastní oči, jak se zachází s mudlovskými ženami nebo s kouzelnickými, je to všude vždycky stejné." Ušla pár kroků a hleděla mu zblízka přesně do očí. "Stejně tak, jak to vím já, tak to víš i ty. Ale pamatuj si, to ty jsi ten, kdo ty mříže zamkne a odhodí od nich klíč, aby ho ti druzí mohli zvednout a dostat se přímo ke mně," mírně si odfrkla.

Pohled jí však najednou povolil a zněžněl. "Kdy to skončí?" vydechla.

Sklopil oči. Vztáhl ruku a jemně vzal tu její do dlaně. Přejel po hřbetu ruky prstem a vzhlédl. Zavřela oči a spokojeně si vychutnávala tak vřelý, tak upřímný dotek, který jí on sám z vlastní vůle dal. Pousmál se.

A pak ruku pevně stiskl, otočil se a vedl ji davem za sebou.


Je jedno, kdy to skončí. Protože to už dávno trvá moc dlouho.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama