2. Přeživší

22. srpna 2009 v 19:05 | P@pčok & Drajíčko |  Question Existence
Konichiwa,
opravdu se činíme, vítá vás další část QE.


Se sestřičkou jsme na ní pilně pracovaly, takže doufám, že se zalíbí. Jinak pevně věřím, že budeme mít stále inspiraci a budeme společně tvořit. Máme to celé do detailu promyšlené, jen musíme sesumírovat myšlenky a dát hlavy dohromady, na čož nebyl poslední dobou čas. Teď o prázdninách je ho více. Tak nám přejte štěstí...

Ode mne je to zatím vše, užívejte prázdnin a přeji příjemné počtení. :)

Raiting: + 15 (ty nechutné scény v pozadí)

S láskou P@pčok
Breaking Benjamin - Unknown Soldier
2. Přeživší

A ta protivná krajina, kterou tak nesnášela, rychle ubíhala a ona očima přeskakovala z keře na kámen a z kamene zpátky na keř. Všechno stejné. Stejně nepraktické a suché a nepohostinné. Ne. Neměla to tu ráda.

Složila obličej do dlaní a snažila se nevnímat steny poraněného muže, který tu letěl spolu s nimi. Všichni sténají stejně, prolétlo jí hlavou. Ale k čertu! K čemu jí to je! Svou kamarádku už neuvidí, nechali ji tam. Nebudou ji ani moci pohřbít, protože její tělo roztrhají šakali! Zavřela pevně oči.

Mohla si zvyknout na krev, přehlížet otevřené maso a vnitřnosti v útrobách, i proti těm stenům si mohla zacpat uši. Ale ji tam viděla stále. Popotáhla.

Cid ji nešťastně pozoroval. Zvedl se ze země. Shiku ho ze svého místa sledoval, odvrátil tvář, když si Hook přisedl k Abbe. Věnoval se tomu muži a nepřítomně poslouchal Nira. Všichni tady nakonec chcípneme.

"Korin?" něžně ji oslovil.

"Běž s tou lítostí do hajzlu, Cide. Nestojím o ni." Zahleděla se zpět přes okno.

"A o kamaráda stojíš?"

Obrátila k němu uslzenou tvář, smutně se usmál. "Kamarád se vždycky hodí."

A s tím se mu složila do náruče, opřela hlavu o rameno a nechala emoce proudit. On ji jen pevně objal, na konec, cítil se stejně.

"Do prdele, drž ho!"

"Ty mi taky s těma radama můžeš, víš co."

Niro se na něj nevraživě podíval. "Anglicky, japončíku. Anglicky."

Joko si odfrkl a přimáčkl zraněného na zem. Pevně mu sevřel ruce a zatížil mu tělo, aby omezil škubání jeho nohou. "Přilož už mu tam ten krám! Whispere, ty seš vážně talent, trvá ti to..!"

Niro se zarazil uprostřed pohybu. "Vidíš, jak ti ta angličtina jde. Máš takovej.. mužnější hlas," uchechtnul se.

"Drž radši hubu a dělej!"

Vojín tedy přiložil přístroj k mužovu krku, ale stejně se zarazil.

"Co je? Co se stalo?" nechápal jeho počínání druhý vojín.

"Je živý a stejně je tady červená, Joko," šeptl.

"Co to znamená?"

Abbe vzhlédla a upřela pohled do Nirových očí, které ji samy sledovaly. Zalapala po dechu.

Riak..

***

Prudce vylétla do sedu. Rozhlédla se kolem sebe a bezděky nakrčila obočí. Rychle oddechovala, ruce se jí klepaly, tělo se chvělo. Vráska mezi obočím se vyrovnala; to se jí na mysl vkradly vzpomínky na události minulých dní. Zavřela úlevou oči a uklidňovala se.

Odkopla tu nepříjemnou deku a narovnala se v zádech. Kde je ten podivný člověk? Stále se nemohla zbavit chuti popadnout nejbližší věc a uhodit ho s ní. Přeci jenom ta zrůda - kdepak, žádný pan Urozený Malfoy, tu výsadu si nezasloužil - zmařila všechny její do puntíku domyšlené pokusy o útěk! Kde je?!

Ucítila tu kouzelnou věc, jak ji drží a chladí zároveň. Otočila se a zatahala rukou tak, aby mohla zjistit, že ji opravdu dobře připoutává a nedovoluje nikam jít. Tedy - nikam dál, než jí pán dovolí. Nevrle zavrčela. Nikdo jí nebude uvazovat jako psa!

Sedla na zem, nohy skrčila a objala je rukama. Měla by se ho bát? Mohl by jí ublížit? Jistěže. Co mu bránilo? Byli SAMI v pustině a on byl jistě vážený kouzelník, profese tomu dosvědčovala. Nikdy nepochopila, jak to kouzelníci mají. Připadalo jí úžasné, že dokáží v sobě mít takovou sílu. A litovala, jaké mezi nimi vládly vztahy. Nesnášela válku. Už jen proto, do jaké situace ji dostala. Bylo přece známé a úplně samozřejmé, že muži ve válce postrádali ženy. Tedy - jejich těla nejvíce. A věřte tomu, Scorpius nevypadal, že by mu vášeň plála pro muže.

A když se nakonec zamyslela, musela si vzpomenout na její zkušenosti ze života. Ne. Ani jednou nebyla s někým nijak blízce spojena (A/N: Myšleno vztahem. Prasata.). Mužům velela, nespala s nimi. A pokud šlo o rodinu - jejich vztahy byly vlídné, ale nikterak blízké. Bylo to samozřejmě ovlivněno válkou. Neměli na sebe čas a jen velmi málo se vídali. Zamračila se. Vlastně je naposled všechny pohromadě viděla před rokem.

Nepatřila do války.

Ne Riak.

Smutně si vzdychla a vzhlédla. Vyděšeně sebou trhla, když nad sebou spatřila zamračenou tvář Malfoye. Chytla se za srdce a zhluboka vydechla.

Co měl znamenat ten pohled? Proč se na ni tak díval? Naklonila hlavu na stranu a na chvíli zapomněla na předešlý šok. Co se má na ni takhle co dívat? Zahleděla se mu do tváře a měřila si jeho oči. Zašklebila se. Byl to vyložený model. I přes všechnu špínu, co měl na sobě, pořád působil sympaticky. Hlavou jí probleskla myšlenka, že kdyby se snad potkali za jiných okolností, kvůli něčemu jinému, jistě by se jí líbil.

Ale okolnosti byly dané. Ona byla normální člověk a on zase nepřítel, kouzelník. Cítila z jeho postoje povýšenost. Byla pro něj pouhým póvlem, to jí došlo. A snad, i kdyby chtěla, nemohla se s ním přátelit - totiž přátelství bez respektu nemá cenu.

Rozevřela oči a opět vnímala. Zjistila, že jemu naopak oči pohasly. Že by měl stejné myšlenkové pochody?

Prudce se zvedla a mírně se přikrčila, její pozice připomínala bojový postoj. Přivřela nenávistně oči. "Ty se mi hrabeš v hlavě?!" zasyčela, až jí samotné přejel mráz po zádech.

Scorpius zvedl obě obočí a pobaveně se jedním koutkem uculil. Chtělo se mu smát, když na něj takhle zasyčela. "Proč ne? Zajímalo mě, co se ti honí v té tvé pošetilé hlavě. Stejně sama své myšlenky necháváš nechráněné a naprosto na odiv. Vlastně jsem docela překvapen, že sis vůbec všimla, že si je čtu."

Zachvěla se vztekem. Řekla, že by se jí líbil? Mění názor! Je to buran!

Opět se zasmál. "Nemusíš se tak rozčilovat, zrzečko. Já to nikomu neřeknu."

"Zrzečka?" nechápala.

"Hm. Co všechno máš asi zrzavé.." zahloubal se jen tak, nevěnujíc jí pozornost založil ruce v bok.

Vrhla se mu po krku. A jelikož to ten samolibý parchant nečekal, skulil se na zem a dal jí tak skvělou možnost sednout si na něj a mlátit ho hlava nehlava. Nevadilo, že ji prakticky ihned stočil pod sebe, mohla ho alespoň jednou pořádně praštit.

Skláněl se nad ní a ona se ani nepohla. Jak by taky mohla? Tlačil ji k zemi a ležel na ní tak, že sotva dýchala. Měla chuť mu jednu vrazit, ale pochopitelně jí držel ruce. Mračil se a přímo ji probodával očima. A ona v nich najednou měla nejistý pohled a měla s to chutí odvrátit hlavu, nemohla ale.

"Tohle už nikdy nedělej," zazněl výhružně.

"Tak už to nikdy neříkej," opětovala mu nepříjemný tón a nevrle se mu zahleděla do očí.

"Myslíš si, že mi to přijde vtipné?"

"A ty snad víš, co to vtip znamená?"

Přivřel naštvaně oči.

Ona ho však nenechala mluvit. "Vtipy se vlastně do války moc nehodí, že? A suchar jako ty-" Náhle sykla, když ji bolestivě sevřel obě zápěstí.

"Přestaň mě provokovat," poručil jí. "Už mě s tou svou drzostí nebavíš."

"A myslíš si, že mě to snad baví?" křikla. Ale po chvíli si uvědomila, jak hystericky zazněla a proto ztišila tón. "Celá tahle válka.. nesnáším to. Musím se honit za cizími lidmi, které neznám a musím je zabíjet. Nevím, co jsou zač a je mi úplně jedno, jestli to jsou kouzelníci anebo vojáci."

Jeho sevření povolilo, mírně překvapeně nad ní strnul. Ale pak jako by se ozvalo jeho profesionální já a on stisk najednou zesílil. Sklonil se k ní, co nejblíže k obličeji. "A já se nad tebou mám snad slitovat?" Zachvěla se a polkla. Ušklíbl se. "Jsi jenom obyčejná mudla. Slabá. Nic neumíš."

Odvrátila hlavu, nechtěla, aby se na ni díval. Setřásla ho ze sebe. Nyní to bylo lehké, protože ji vůbec nedržel, jen takovým lehkým dotekem spočíval rukou na jejím zápěstí. Zase ztuhl, nechápala proč. Koleny ho od sebe odstrčila a převrátila se na bok, zády od něj. Sevřela hrdlo a zavřela oči. Vydechla a opřela se dlaněmi o zem, aby se mohla zvednout. Když stála pevně na nohou, oprášila si ruce a ohlédla se na něj. Zaujatě ji sledoval, každý pohyb, a tak se na něj obrátila, aby mu mohla zpříma hledět do očí.

A pokud si myslel, že to necítí, tak se mýlil. Zamračila se, nebyla přeci hloupá, věděla, že se jí opět pokouší dostat do mysli. A tak ho nechala. Ať si poslouží, ať to taky vidí.


Malá, zarudlá holčička, která se krčí před nějakým mužem s hůlkou v ruce. Brečela a poulila na něj děsem skleněné oči. Sebral nůž, přistoupil k ní a jedním zkušeným tahem jí podřízl hrdlo.

"Siedro!" její výkřik.


Rudovláska. Špinavá, v ocupovaných cárech seděla u stěny a opírala si o ni záda. Přistoupil k ní nějaký muž. A jak mohl poznat, byl to kouzelník, nejspíše dozorce. A ty kusy hadrů jí začal rozepínat..


Běžela a ukryla se před zborcenou stěnou. V ruce měla pušku a její hrudník se prudce zvedal. Byli pod palbou kleteb. Rychle k ní přiběhl nějaký muž a cosi jí řekl, ona spěšně přikývla, pak vykoukl, připraven pálit. Ale to se už nikdy nestalo. Dolehlo na něj kouzlo, které ho rozmetalo na kousky, až po něm zbyla jenom krev na stěně, na Riak a kusy masa. Vyděšeně si přikryla rukou ústa. A pak se předklonila a zvracela..


Tmavá místnost. Seděla na židli, připoutaná k jejímu dřevu. Rozkročené nohy, zezadu ji za krk držel opět muž a před ní stál další. Nožem jí rozřízl kalhoty dlouhým řezem na stehně. Odhalil tak několik dnů, týdnů, mokvající ránu. Nožem ji ještě více rozřízl a pak do ní strčil prsty. Šílený křik se rozléhal po celé místnosti.


Křik. Střelba. Mrtvoly. Zrychlený dech. Řev. Vnitřnosti. Vzlyky. Křik. Krev. Střelba. Úpění. Křik.

Oči se mu roztáhly a on se na ni zadíval. Roztřásly se jí ruce. Všiml si toho.

"Nesnáším vás," zasyčela vztekle.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama