16. Prayer

25. srpna 2009 v 14:57 | P@paja |  Předem prohraná bitva
Yee,
a další...


Tak tyhle všechny věty mi včera létaly myslí. Nedokáži to popsat, prostě jsem psala a psala. Jako by mě někdo vedl... *spiklenecky mrká k nebi*

Dala jsem do toho všechno a nakonec, když jsem si to po sobě sama zpětně četla, měla jsem slzy v očích. Jak se někdo může rozbrečet nad vlastní tvorbou? *nechápavě kroutí hlavou*

Vybraná píseň k této kapitole dokonale sedí, takže doporučuji kliknout a zaposlouchat se do ní. O úchvatném obrázku se snad ani nemusím zmiňovat.

Přeji krásné počtení.
Evanesenc - Breath No More
16. Prayer

Hořké slzy klouzaly po lících. Roztřesené, nadobro prochladlé prsty se spojily v kajícném gestu. Klečíc pokorně na kolenou, snažila se zmírnit nával citů vraha, které cloumaly její zmučenou duší. Celou se nesly tiché vzlyky doprovázené nepatrnými pohyby ústy, svědčící o modlitbě.

Prosila o odpuštění.

"Prosím," zašeptala nešťastně. "Sama to neunesu. Já už dál nemůžu, nesnesu to… Prosím, odpusť mi. Bože, vím, že nejsem dobrý člověk, už nechci nikomu ubližovat, nechci nikomu přinášet bolest, vím dobře, jak je nesnesitelná. Spáchala jsem toho tolik! Vysvoboď mě. Sejmi ze mě ty otřesné hříchy, neunesu jejich tíhu. Nedokážu to. Vyveď mě z temnoty, ve které se nyní nachází mé roztříštěné srdce. Pomoz mi a zachraň mě. Uzdrav mě a přines mi klid. Nevím na koho jiného se mám obrátit, nikdy jiný mi nezbyl, ale s tvou pomocí mi svitá naděje. Naděje na plnohodnotný život. Život naplněný láskou, radostí a smíchem. Chci žít a ne pomalu umírat ve strachu. Nechci se bát zítřka, nechci se schovávat a utíkat. Nechci se už probouzet z hrůzných snů, nechci vidět ty tváře. Bože, bojím se jich. Prosím, pomoz. Už takhle nedokážu žít. Potřebuju tě… prosím, já…" slova se jí zadrhla v ústech, propukla v hlasitý pláč. Vzlykala, nedokázala se zastavit.

S rukama stále spojenýma v modlitbě se prohnula až k podlaze, měla nyní čelo skoro až u kolen. Ruce prokřehlé a mokré od slz. Už tolikrát si slibovala, že plakat nebude, ale právě v tomto okamžiku si uvědomila, že to bylo to jediné, co jí dokáže pomoci překonat tento příšerný žal.

Když nejhorší nával slz polevil, pokračovala…

"Toužím a chci se změnit, dojít klidu. Prosím, pomoz. Pomoz mi stát se lepším člověkem. Člověkem čestným a hrdým na to, co vykonal. Pomoz mi najít sebe sama. Dovol mi odpustit si. Dovol mé duši znovu vzlétnout. Osvoboď ji. Pokorně tě prosím, skláním se před tebou…"

Těžké dveře od cely se prudce otevřely. Proud světla ozářil její uslzenou tvář. Polekaně vzhlédla.

"Je čas! Jdeme," rozkázal brunátný muž. Zarazil se, zrovna často nevídal klečící vrahy na podlaze.

Když vzhlédla, spatřil její uslzenou tvář a neskutečný smutek v očích. Prohlédl si ji pozorněji, byla také velmi pěkná, tmavé vlasy volně rámující pohlednou tvář. Přišlo mu jí líto, kdyby nevěděl, co spáchala, možná by jí i pomohl. Avšak měl jiné rozkazy. Čekal ji soud a jeho úkolem bylo dovézt ji tam.

Přistoupil k ní, sehnul se a hodlal jí nasadit želízka. Mírně se odtáhla a tiše zeptala: "Mohl byste mě spoutat s rukama vepředu?"

"Není to jedno?" zeptal se ledabyle.

"Není, chtěla bych se ještě po cestě modlit, víte?"

Ve tváři muže spatřila pochybnosti. Mírně nakrčil obočí. "Odkdy se Smrtijedi modlí?"

"Smrtijedi se nemodlí, já se modlím," řekla na vysvětlenou.

Uchechtl se a mávl nad ní rukou. "Pro mě, za mě, jak chceš. Ale na tu blbost s modlením, co mi tady předvádíš, ti neskočím. Jestli plánuješ nějakou levárnu, tak je ti to tady k ničemu," prohlásil nekompromisně.

Nebránila se, když jí nasazoval želízka, jen slabě sykla bolestí.

"Utáhl jsem ti je moc?" zeptal se, sám nevěděl, proč ho to zajímá. Nejspíš proto, že vypadala tak bezbranně, uvědomil si vzápětí.

Na otázku mu neodpověděla, jen nepatrně zakroutila hlavou. Oči upřené do prázdna, svědčily o tom, že je duchem nepřítomna.

"Tak pojď, půjdeme."

Chytnul ji za paži a pomohl jí vstát.

Cípem rukávu osušila tváře a vydala se za světlem.

Jen těžko s ním držela hbitý krok. Klopýtala a i sama chtěla jít pomaleji, ne proto, že by chtěla oddálit svůj soud, ale proto, že se ještě nestihla pomodlit. Měla toho tolik na srdci. Kráčela vedle něj spoutanýma rukama zdviženýma pod bradou. Tiše si mumlaje tichou modlitbu: "Bože, nezavdej jim příčinu ublížit mi. Dej mi sílu se ctí zvládnout tenhle soud. Bojím se toho, tak strašně se bojím, slyšet pravdu. Vím, že zločiny, které budou jmenovat, jsem spáchala, ale byla jsem tehdy jiný člověk. Teď už jím nejsem," na okamžik se nejistě zamyslela, a pak se opravila. "Teda snažím se jím nebýt a toužím změnit se. V srdci cítím chlad, ale od doby, co se modlím, mi v srdci zahořel plamínek naděje. To nepatrné světlo dělá mnoho. S každým slovem padá jedna hradba za druhou. Snad jednou padnou všechny…"

Dozorce kráčel vedle ní. Mlčky poslouchal její vroucnou modlitbu, i když tiše šeptala, rozuměl každému slovu. Nikdy nikoho neslyšel modlit se takovým způsobem. Rozhodně ne žádného vraha. Byl zvyklý buď na kamenné tváře anebo na jejich naprostý opak, také časté nabídky úplatků za svobodu byly na denním pořádku, ale tohle se mu ještě nestalo. Dívka kráčející vedle něj vůbec nepůsobila dojmem vraha, vypadala zranitelně a cítila vinu, toužila stát se lepším člověkem. A jeho to dojímalo. Netušil proč, ale soucítil s ní. Tajně zadoufal, aby mluvila pravdu a snad i dostala druhou šanci.

Kdoví, co ji k těm zločinům vedlo. Docela zalitoval, že si nepřečetl její spis. Když na konci chodby odbočovali, uvědomil si, že ta dívka zase pláče. Po tvářích jí kanuly slzy, pomalu klouzaly po tvářích a máčely její sepjaté prsty. Tolik citů neviděl snad nikdy v životě.

"Už tam budeme," oznámil do jejího šepotu, bylo mu až trapné, že rušil její chvíli s Bohem, ale předpisy jsou předpisy.

Když přestala šeptat, pohlédl na ni. Zastavila se, došlo mu vzápětí. Stála v půli chodby a hleděla kamsi do dáli. Tvářila se, jakoby spatřila anděla nebo jinou nadpozemskou bytost. Se zájmem se podíval stejným směrem. Od klece k nim kráčel dozorce s odsouzencem. Odsouzený byl statným mužem, který šel nepřítomným krokem. V obličeji bledý jako křída, v očích prázdno, jakoby jeho duše už dávno zemřela v soudní síni. Dozorce tušil, proč se tak tváří.

"Johne?" uniklo jí nevěřícně z úst.

Oslovený se při zvuku svého jména zastavil. Vzhlédl od země a zadíval se dopředu. Jeho tvář se rozzářila při pohledu na ni. A to myslel, že už nezažije žádnou radost. "Victorie," vydechl a v jeho hlase zaznělo tolik něhy, až dozorce zamrazilo.

"Dělej, Sawyere!" prsknul hlídač a trhl s jeho okovy. Muž se dal znovu do kroku, avšak nešel za hlídačem, nýbrž za svojí Victorií. Nikdo mu v tom nemohl zabránit. Celou dobu z ní nespustil oči, byla jako záchvěv světla v jeho tmavé duši. Přistoupil k ní. Vztáhl obě spoutané ruce a osušil slzy, které ještě před chvilkou padaly dolů po tvářích. Díval se na ni zamilovaně.

"Neměj strach," zašeptal jí do ucha.

Zachvěla se při jeho slovech, tolik toužila být s ním, tolik toužila dostat druhou šanci. Dostat možnost žít. Propletla si s ním prsty a on, jelikož ji přes spoutané ruce nemohl obejmout, položil hlavu na její rameno a spokojeně vydechl. Zavřel oči, tiše vnímal blízkost a teplo jejího těla. Ona udělala totéž. Přes hruď vnímala bubnování jeho srdce, věděla, že tlouklo jen a pouze pro ni. Při této myšlence se usmála.

"Tak sakra chlape! Co mi to děláš?" držkoval hlídač.

"Bene, nechej je," ozval se dozorce. "Trochu času jim snad můžeš dát, ne?"

Hlídač se jen ušklíbl a protočil panenky.

Oni je však vůbec nevnímali, dávno se už něžně líbali a vychutnávali si jeden druhého. Velmi dobře věděli, že je to naposled.

"Myslím, že by to stačilo," křikl rozhodně hlídač a trhnul s okovy tak silně, že John málem upadl.

"Nebo jsi snad zapomněl?" zeptal se jízlivě. "Kat čeká…" dodal a velmi si užíval změnu výrazu v jeho obličeji.

"Kat?" vyhrkla Victorie.

Nemohl jí odpovědět, slova mu nešla přes rty, a tak jen přikývl.

"Oni… oni tě odsoudili k smrti?!" koktala a vyděšeně si přiložila ruce k ústům. "Ne, to ne," kroutila hlavou. "To nemůže být pravda, já tě přece miluju, nemůžou tě zabít…"

Její vyděšený výraz mu rval srdce z těla. Proč ten idiot nemohl držet zobák!

Škubnul s provazy, aby se k ní mohl dostat. Láskyplně uchopil její líčko. Zadívala se mu do očí. Znovu se sklonil a políbil ji. Vzlykala mu do úst, cítil její slzy na svých tvářích. Chtěl polibek ukončit, aby ji už netrápil, ale nedovolila mu to. Vpíjela se do jeho úst a přála si, aby mohla zastavit čas.

Odtáhl se od ní, opřel si svoje čelo o její, pohlédl hluboko do jejích očí a tiše, aby to mohla slyšet jen ona, zašeptal: "Miluji tě jako nikoho ve svém životě. I když dnes zemřu, děkuju Bohu, že jsem mohl být s tebou," poté se něžně usmál a jeho hlídač ho odtáhl. Celou dobu se však ohlížel po ní, dokud nezašli za roh.

Stála tam jako tělo bez duše. Vnímala jemné vibrace, které po sobě zanechal jeho polibek. Očima stále hypnotizovala roh, kde jí zmizel. Sklopila víčka… V mysli jí vyvstal obrázek jeho obličeje, smál se na ni.

Ne, ne, nemůže to být pravda… Nesmí zemřít, já to nechci…

"Tak, pojď holka, tvůj soud čeká," ozval se do tíživého ticha dozorcův hlas.

Chvilku ještě stála nehybně, než se pomalu otočila, upřela svoje oči na dozorce a promluvila: "Děkuji, že jste ho zastavil, děkuji, za čas, který jste nám dal. I když jste nemusel. Protože jsem vrah."

Nic jí na odpověď neřekl, ale byla si jista, že se nepatrně usmál.

Půl chodby došli jako nic. Zastavili se před klecí, která byla tvarovaná do obrysů člověka.

"Vlez si dovnitř a dávej pozor na ty ostny, ať se o ně nepořežeš, jsou dost ostrý," oznamoval jí, když lezla dovnitř. Ale až pozdě si uvědomil, že ho vůbec nevnímá. Znovu měla propletené prsty u brady a tiše šeptala modlitbu.

Její slova k němu dolétala jako hlas šeptajícího anděla.

Bože, prosím, zachraň Johna, nenechej ho zemřít…

Modlila se za svou lásku, došlo mu. Jak láskyplný čin. Dojalo ho to skoro k slzám, jen s velkou dávkou přemáhání udržel svoje oči suché.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Cassie Cassie | 25. srpna 2009 v 22:57 | Reagovat

Kí tě kuchnu! Tohle mi dělat... Nebrečela jsem od doby tábora, a ty teď tohle? Ne, ne, ne,  prosím, bože (Papájo!) nenechej Johna umřít, nenechej...Prosííím

2 Cassie Cassie | 25. srpna 2009 v 22:58 | Reagovat

*Na zažátku je 'já' :)

3 Kayla Kayla | 26. srpna 2009 v 0:15 | Reagovat

Tohle byla ta nejúžasnější kapitola jako jsem od tebe četla a že ty předtím byli nádhérné, písnička je smutná a přesně to vystihla. Taky bych byla pro to abys nenechala Johna zemřít, ale ty si tady šéf. Jen doufám, že nás nenecháš s další kapitolou příliš dlouho čekat.

4 P@paja P@paja | 26. srpna 2009 v 12:30 | Reagovat

Cassie,
nekuchat, prosím, jen jemně nakrájet :D Mám všechno do detailu promyšlený, takže se do psaní hned teď vrhu, jen co si najdu správnej obrázek. A jestli Bůh dá, tak pokráčko bude již dnes :)

Kaylo,
děkuji, ani nevíš, jak mi tyhle typy komentářů pomáhají v tvorbě ;)Mě jako autora opravdu těší, když se kapitoly líbí :)

5 Kris Kris | Web | 26. srpna 2009 v 16:29 | Reagovat

Tohle mi holka nedělej... já asi budu brečet. Tolik emocí a všeho kolem. Ne nejsou jako oni, ale... jsou stejní.
Nádherná kapitolka.
Tohle "asi" neskončí dobře, co?

6 P@paja P@paja | 27. srpna 2009 v 11:10 | Reagovat

Jaký asi? :D
Brečet u toho byla povinnost! ;D

Konec ti Bohužel prozradit nemůžu, musíš si na něj počkat. ;)

7 Annah Annah | E-mail | Web | 29. srpna 2009 v 19:03 | Reagovat

Nádhera...tak smutný...božeee..proč mi to děláš???Nádhera..ale.nedokážu si odpustit všetčnou poznámku..Kedy bud další kapitolka???Je to napínavý a smutný...

8 Drajcle Drajcle | Web | 29. srpna 2009 v 19:34 | Reagovat

Božéééééééééééééééééééééééééééééééé
ééééééééééééééééééééééééééééééééééé
ééééééé.

Vystihla jsem to dost jasně?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama