15. Zpět v realitě

25. srpna 2009 v 14:32 | P@paja |  Předem prohraná bitva
Aloha,

další pokračování k Bitvě je na světě. Křičte z plna hrdla. :D

Nebudete mi to věřit, ale včera jsem napsala další dvě kapitoly. Ta absurdnost tkví v tom, že jsem jako první napsala 16. kapitolu, a pak až tuhle. Múza se mnou pěkně hází, ale jsem za to ráda.

Raiting: +15

Užijte si kapitolku, pomalu se blížíme ke konci. ;)
Evanesenc - The Only One
15. Zpět v realitě

Strnula nad mrtvolou. Kapičky krve pomalu odkapávaly z hrotu čepele. Hleděla na zvětšující se rudou kaluž pod jeho tělem, spatřila v ní vlastní odraz. Byl tolik odlišný od děvčátka, které radostně běželo ze schodů. Nepoznávala se. Unavená špinavá tvář. Neviděla mladou ženu, ale vraha. Člověka s duší tak černou a pokroucenou.

Roztřásla se, rozevřela prsty, dýka jí vyklouzla z ruky. Cítila se poraženě nikoliv vítězně. Žádná úleva. Prázdnota po rodičích se nezaplnila. Hořkost v srdci nezmizela. Tak takhle chutná pomsta? Tohle jsem si přála?

Zatřásla hlavou, tahle pravda bolela. Jak mohla být tak hloupá? Jak?! Proč svou ruku nezastavila? Nechala se ovlivnit nenávistí a teď se cítí tak… mizerně. Naivně si myslela, že vražda smaže vraždu. Úleva se však stále nedostavila.

A mrtvola Alastora Moodyho stále tkvěla u Victoriiných nohou, jeho hruď se nikdy znovu nenadzvedne v hlubokém nádechu, nikdy se od srdce nezasměje, avšak nikdy už také nebude moci vyslovit ty dvě slova, která jí od základů změnila život. Ne, už nikomu neublíží. Jenže také nikoho nezachrání.

Leč si smrt možná zasloužil, kdo ona je, že o tom rozhoduje? Hrála si na soudce, ač jí její vlastní soud čeká. Tvář posmutněla. Jaký asi bude rozsudek?

Zpět do přítomnosti ji vtáhla kletba mířená na její hruď. Rychle cukla ramenem dozadu, aby se jí vyhnula. Pohlédla směrem, kterým kletba přilétla.

Christopher Mening, kdo jiný, pomyslela si. Kdyby ses taky naučil mířit.
Ušklíbla se na něj. Napřáhla hůlku, připravena na souboj. Jenže čísi ruka její nataženou paži zastavila.

"Nech to na mě," ozval se jí u ucha hluboký Johnův hlas. Ochranitelsky se před ni postavil a hodil vyzývavý pohled po Meningovi. Ten se jen jízlivě uculil.

"Ne, ty to nech na mě," řekla mu rozhodně a předstoupila před něj. "Tohle je jen mezi mnou a tímhle srágorou," úklonem hlavy ukázala na Meninga. "Máme spolu nevyřízený účty," dodala, avšak John jí znovu stoupl do cesty a hodlal ji bránit.

"Copak, copak? Nemohli jste se dohodnout?" zeptal se posměšně Mening.

Jen si pro sebe cosi zamumlal, ukročil mírně stranou a vyslal na něj salvu kleteb. Pestré záblesky ozářily nebe. Ve vrhání kleteb neustával, snažil se ho vytočit a to se mu, jak si po chvíli uvědomil, podařilo. Tvářil se dosti nepříčetně a jeho počáteční úsměv ho rychle přešel. Byl to slušný protivník, pomyslel si.

Victorie mezitím útočila na jiného muže. Vlastní vlasy jí šlehly do tváře, když se při otočce vyhýbala jedné zakázané. V ladném půl kroku ho zasáhla jednou z kleteb do ramene. "Copak, copak, stárneme?" zeptala se, když se chytil druhou paží za poraněné rameno. Vzhlédl k ní a jí se zdálo, jakoby v jeho očích spatřila záchvěv strachu. Chybný tah, a za ně se platí… "Zemři," prohlásila jedovatě a dobře mířená rána našla svůj cíl.

V levém zápěstí jí škublo. Sykla bolestí, i Sawyer sebou cukl, jak si později všimla. Vyhrnula si rukáv a obnažila tak znamení Zla, předloktí však měla čisté a bez poskvrny. Nechápavě povytáhla obočí. Co to má, sakra…?

"Můj Pane!" vykřikla Belatrix a rukou si zakryla ústa.

Ohlédla se.

Potter měl stále napřaženou paži, avšak jeho protivník už dávno ležel mrtev.

Pán Zla padl.

A mraky se rozestoupily a skrze ně se prodralo slunce. Náhlý proud světla na okamžik všechny oslepil. Z nebe započaly padat kapky deště, smáčely zem, uhasily oheň a odplavily krev.

Jakoby se zastavil čas. Každý na pláni strnul zcela konsternován. Nikdo se nepohnul. Smrtijedi v šoku. Spravedlnost neschopná slova.

"On to dokázal," ozvalo se v tichu.

"Je po všem. Konečně," zajásala žena vedle ní.

Victorii vynechalo srdce jeden úder. Cítila jemné dopady vody na svou kůži, smívaly prach a špínu. Nastavila tvář a zahleděla se na nebe. Místy musela přivřít oči, protože déšť po chvilkách houstl a sílil. Pohlédla na Johna, byl stejně v šoku jako ona. V jedné vteřině se jim změnil život.

Přistoupila k němu a pohladilo ho po ruce. Jakoby se probral ze snu, trhl sebou a zadíval se na ni.

Věnovala mu lehký úsměv.

Neopětoval ho. Jen povytáhl obočí. "Jak se můžeš smát? Vždyť Voldemorta zabili a s námi je konec!"

Znovu se usmála, přivinula se k němu a lehce políbila jeho ústa. Poté se odtáhla a promluvila: "Směji se, protože jsme konečně volní. Už žádná přetvářka a vraždy. Už žádné mučení, žádné utrpení…"

"Žádné utrpení?" přerušil ji neurvale. "Vždyť nás zavřou!"

"Přežila jsem vězení předtím, přežiju ho i teď," prohlásila vážně.

"Ty nic přežívat nebudeš," rozhodl za ni a s nadějí uchopil její líčko. "Pojď, přemístíme se a utečeme. Nikdy nás nenajdou!"

V očích posmutněla, mírně nakrčila obočí. "Johne, nejde to, vždyť by nás chytili, dřív nebo později určitě. A já nechci po zbytek života žít ve strachu a na útěku. Je mi líto," dořekla a pohlédla na něj. Tvářil se ublíženě, jakoby ho podvedla, tím, že s ním nesouhlasila. Znovu se pousmála.

Přivinula se k němu a vší láskou, kterou k němu cítila, ho objala. Poraženě vydechl, věděl, že má pravdu. Ruce měl podél těla a ona ho objímala tak láskyplně, že nakonec ovinul své dlaně kolem jejího štíhlého pasu. Přitáhl si ji blíže a vnímal její tělo na svém.

Kapky dávno smáčely jejich oblečení, jejich mysli se dávno ponořily do těch nejčernějších představ budoucnosti. Avšak jejich společná blízkost jim dávala sílu. Sílu nenechat se zlomit, ať se stane cokoliv. Musí vydržet a znovu se setkat.

"Victory?" zeptal se tiše.

"Hm?" zavrněla v odpověď.

"Nedovol, aby ti někdo ubližoval, slyšíš? Nepřežil bych, kdybych se dozvěděl, že ti někdo zkřivil byť jen vlásek na hlavě." Díval se tak vážně, že potlačila úsměv na tváři.

"Budu," přislíbila něžně a věnovala mu další sladký polibek, který byl však bezohledně přerušen.

Kdosi ji od něj odtrhl, podrazil jí nohy, tak hrubým způsobem, že skončila v mokré hlíně. Zcela vyvedená z rovnováhy sotva postřehla, že jí někdo klečel jednou nohou na zádech a nasazoval pouta.

Přestala vnímat. Nebránila se, mohla, ale proč vlastně? Byl konec. Voldemortovou smrtí všechno skončilo. Ona teď nemůže dělat vůbec nic.

A Potter, muž, který zvítězil, se na ni podíval, jejich pohledy se střetly. Vydal se k ní. Šel hrdě, dalo by se tvrdit, že až vznešeně. Počkal, než ji člen Spravedlnosti postavil na nohy. Poslední krok a byl těsně u ní. Nechtěla k němu vzhlížet, přesto se nedokázala dívat do země. Zadívala se mu do tváře.

Smaragdově zelené oči zářily ve světle slunce víc, než kdy dřív. "Nejsme stejní jako vy," pronesl klidně. "Odveďte je do Azkabanu, tam totiž vrahové patří..."

Muž ji chytil za zápěstí a hodlal ji odvést, jenže ona stála pevně na místě. "Jste stejní," pronesla s mírným odporem. "Protože vraždu vraždou nesmažeš. Tohle jsem dnes pochopila." S tím se otočila na patě a nechala se odvézt.

Potter zůstal zaraženě stát. Cloumal s ním vztek. Zabil největšího zlosyna téhle doby, ztratil přitom tolik přátel, rodinu a nějaká protivná Smrtijedka mu bude tvrdit, že jeho zabitím se nic nezměnilo? Měl sto chutí zastavit Beneta a zakroutit jí krkem.

Kráčela blátem, ten otravný chlap do ní, co krok strkal, aby šla rychleji. Překračovala mrtvoly, snažila se na nikoho z nich nešlápnout. Zahoupal se jí žaludek.

Její myšlenky byly stejně pochmurné jako nebe nad její hlavou. Myslela na Johna. Spatří ho vůbec ještě někdy? Bodlo ji u srdce. Ztěžka vydechla. Najednou si připadala opuštěně. Bála se samoty, ta totiž nejvíc ubíjí. Ve vězení však bude stále sama. Jen ona a myšlenky vraha. Tolik se jí nechtělo do těch smradlavých kopek. Jak jen tohle přežije?

"Sakra, děvenko, jestli se budeš takhle táhnout, přísahám Bohu, že ti něco provedu," zavrčel podrážděně a znovu do ní strčil, až skoro upadla přes tělo jednoho nebožtíka.

Zaskřípala zuby, ale nic neřekla. Už není Smrtijedem, teď je jen zločinec. A tomuhle muži by stačilo málo a bez sebemenších výčitek by ji poslal na onen svět. Jen se nesmí nechat vyprovokovat. Asi by si měla začít zvykat, pomyslela si hořce.

Na konci pláně ji poručil zastavit. "Tak a teď se s tebou přemístím, takže žádný kraviny, rozumíš?" zeptal se nevraživě.

Jen na něj s ignorací ve tváři hleděla a nepatrně přikývla.

V tichém prásk obě duše zmizely.

Dopadla těžce na nohy. Ani se nestačila vzpamatovat a už ji ten protivný muž táhnul chladnými chodbami. Jak tak procházeli tím divným vězením, uvědomila si, že v každé cele je nějaký vězen. Skrze mříže na ně hleděly prázdné tváře, bez známky života, bez světla v očích. Zamrazilo ji. Skončí tak i ona? Dostala silnou chuť utéct, vysmeknout se tomuhle muži, co ji tak železně svíral, rozeběhnout se a už se nezastavit.

I když věděla, že to nikam nepovede, zpomalila a začala se muži vzpouzet. Uměla se prát docela dobře, avšak i když se opravdu snažila, na mužskou sílu prostě neměla. Nedokázala se muži vysmeknout, nejspíš i proto, že měla ruce spoutané za zády.

"Přestaň sebou mlít a pojď!" křikl na ni popuzeně. Nepřestala. Panický strach z minulé zkušenosti s vězením ji tak trochu dohnal.

Přiblížila se k němu a vší silou ho hlavou praštila do kořene nosu.
Muž se v návalu náhlé bolesti předklonil a chytil oběma rukama za nos. Victorie na nic nečekala, otočila se na patě a utíkala.

"Utíkej!" Slyšela za sebou jeho chraplavý řev. Podařilo se jí doběhnout na konec chodby. Kam má běžet dál? Všude to vypadalo stejně. Zahnula vpravo a se srdcem až v krku utíkala dál. Krev jí bubnovala v uších. Běžela jako o život. Sama nevěděla, kde se v ní bere tolik síly.

Hlídač, kterého omráčila, se přemístil přímo před ni. Vykulila oči, nemohla vůbec zareagovat, plnou rychlostí do něj vrazila. Muž její náraz neustál a skácel se k zemi. Nyní ležela rychle oddechující Smrtijedka na jeho hrudi. Nemohla se zvednout, spoutané ruce za zády jí v tom zabraňovaly.

Muž zuřil, viděla mu to ve tváři. Avšak k jejímu údivu se ovládl a neuhodil ji, ani jí nic neřekl. Prostě ji ze sebe setřásl. Stoupl si, lehce si oprášil oblečení, přistoupl k ní, uchopil pevně za paži a postavil ji na nohy.

"Přestaň se bránit," ozval se v tiché chodbě. "Tady nemáš kam utéct," dopověděl.

K jejím uším dolétla tahle krutá pravda a její srdce se začalo topit v beznaději. Dostala nepopsatelný strach.

Dovedl ji k její cele. Bez náznaku jakékoli emoce, že přivádí lidskou duši o svobodu, ji strčil dovnitř. Vstoupil za ní také, z rukou jí sejmul pouta. Promnula si bolavá zápěstí.

"Zítra tě čeká soud," řekl, zavřel mříže, zamknul, ani se na ni neohlédl a odkráčel pryč.

Osaměla. Tíživé ticho tohohle místa se jí zarylo do uší. Přistoupila k mřížím, uchopila oběma rukama ocelové tyčky, její hlava se přesně vešla do škvíry mezi nimi, opřela se. Sklopila víčka. V mysli slyšela pořád ozvěnu jeho slov.

Zítra tě čeká soud…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Cassie Cassie | 25. srpna 2009 v 14:53 | Reagovat

Wow... Mám tři povídkářské elity. Hannah, Eliotu, a Tebe. Seš jedna z nejlepších povídkářek... Díky, a přidej prosím kapitolu co nejdřív!
p.s.- jinak máš zodpovědnost za mé psychické zdraví :D

2 P@paja P@paja | 25. srpna 2009 v 15:14 | Reagovat

Cassie,
doufám, že tvůj psychický stav bude v pohodě, další pokračování jsem vložila, i když nevím, jestli tu kapitolu ustojíš, sama jsem s tím měla trochu problém ;).

3 Kris Kris | Web | 26. srpna 2009 v 16:22 | Reagovat

Pane jo! Tohle je bomba, skvěle jsi mě vtáhla do děje a jdu na dalšíí kapču.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama