14. Poslední přání II/II

23. srpna 2009 v 20:49 | P@paja |  Předem prohraná bitva
Zdravím, všechny přeživší,
co ještě navštěvují tyhle stránky :D


V první řadě vřele děkuji za komentáře.

V druhé řadě překvapivě vkládám pokračování. Můžu upřímně říct, že se mi tahle kapitola nepsala vůbec lehce. Nevím, čím to bylo, ale konečně je v takové formě, s jakou jsem spokojená. Nezbývá mi nic jiného, než popřát krásné počtení, protože víc řad bohudík (nebo bohužel) nevedu.

Raiting: +18

Tak s chutí do toho.

Enjoy ;)
Three Days Grace - Never too late
14. Poslední přání II/II

"Tak se znovu setkáváme," protáhl líně Pán Zla.

"Málem jsem se nedočkal. Copak, stýskalo se ti, slizoune?" zaskřípal zuby Potter, nevšímajíc si narůstajícího napětí mezi nimi.

Znovu proti sobě stáli největší sokové téhle doby. Tentokrát, však byly jejich síly vyrovnané.

Voldemort se jen šíleně zasmál. "Myslíš si, že mě dokážeš porazit? Jsi blázen, zemřeš stejně jako tvůj ubohý otec a matka!"

"Dokážu tě porazit, Tome!"

Napřáhli hůlky, stáli vzpříma, hleděli si do očí, odhodlaní bít se na život a na smrt. Oba byli tak naprosto odlišní. Voldemort postavou připomínajícího hada s očima podlitýma krví s šíleným výrazem ve tváři, sledoval naproti sobě muže, nikoliv chlapce. V těch smaragdově zelených očích se nenacházel žádný strach, nýbrž kuráž a odhodlaní, odhodlání bojovat za dobro a přátele, bojovat za zavražděné rodiče, bojovat za vše, co mu bylo drahé.

"Prohrál si, Tome, nemáš nic."

"Mýlíš se, Pottere, mám všechno, mám moc. Vládnu a všichni se mě bojí a ty jsi jen ohavný červ, kterého je nutné rozdrtit."

Muž s jizvou na čele se jen potutelně uchechtl. "Moc? K čemu je ti ta tvoje slavná moc? Jak jsem řekl, nemáš nic. Vládneš páru ustrašených šašků, co tě na slovo poslouchají, protože se tě bojí nebo tě jen slepě obdivují. Nepoznal si sílu přátelství ani lásku. A mě je tě pro to líto."

Voldemort ohrnul horní ret a vydal ze svého hrdla prapodivný syčivý zvuk.

"Je mi tě líto," zopakoval znovu pomalu a nezaujatě sledoval dopad svých slov na Voldemortovu hlavu.

Líný had se jen ušklíbl, pohodil hlavou a ve zlomku vteřiny vyslal na svého soupeře kletbu. Potter ji však hravě odrazil, o krok ustoupil, zapřel se nohou a vyslal na Voldemorta svou salvu kleteb.

"Sss, vidím, že tě Brumbál alespoň něčemu naučil, výborně, trochu se pobavíme."

"Nebojím se tě," pronesl odhodlaně muž, který přežil a znovu zopakoval tutéž útočnou variaci.

"Ale to bys měl," zasmál se úlisně a poslal proti němu pětimetrovou ohnivou kouli.

***

Proudy stříbrného světla se vlnily v pestrých kreacích, slabě osvětlovaly již tak šerou místnost.

Opodál lůžka postávala Bellatrix, nervózně se kousala do spodního rtu. Pozorovala svou přítelkyni. Ještě nepatrnou chvíli a mohla být mrtvá, pomyslela si hořce. Z kapsy vytáhla balíček cigaret, neohrabaně jednu z nich vytáhla a špičkou hůlky ji zapálila. Vyfoukla obláček bělavého kouře a snažila se nevnímat ostré výkřiky, které se ozývaly rozlehlou místností.

Victorie se prohnula v zádech, neuvěřitelně ji pálila chodidla. Nedokázala jednoduše uvažovat, přerývaně oddechovala, z úst se vydral hrdelní výkřik, dosvědčující příšerná muka, která zakoušela. Ohlušující řev se zaryl do uší.

Sawyer se skláněl nad lůžkem a hůlkou pečlivě uzdravoval seškvařenou kůži. "Uklidni se! Ať ti to můžu vyléčit!" napomenul ji už poněkolikáté dobře známý hlas.

Odpovědí mu byl jen další táhlý výkřik, křečovitě svírala víčka. Vnímala jemné doteky magie, lehce se otíraly o chodidla a léčily.

"Sawyere, pohni si, musíme okamžitě zpátky!" ozvala se naléhavě Belatrix. "Pán Zla nás potřebuje…"

"Dělám, co můžu," bránil se. Máchl ještě několikrát zápěstím, než se rány na chodidlech zcela zacelily.

"Victorie?" oslovil ji něžně.

Zakalenýma očima vyhledala ty jeho.

"Musíme zpátky..."

Nepatrně se usmála: "Já vím."

"Můžeš vstát?" zeptal se starostlivě a pomohl jí.

"Snad ano," řekla a s velkou námahou se postavila na nohy.

"Belo?" oslovila svou dlouholetou přítelkyni a pomalu posadila se na provizorním ležení, jelikož se jí začalo dělat špatně.

"Hm?" ozvalo se jí v odpověď tak typické zabručení.

Jen se nad tím pousmála: "Díky za všechno, zachránila jsi mě, kdybys nepřišla," zadrhl se jí hlas.

A pak vědoucně dodala: "Sama víš, jak bych dopadla… "

Žena s havraními vlasy posledním nádechem dokouřila cigaretu a jedním ladným pohybem podpatku ji típla o podlahu. Přistoupila k Victorii, sehnula se a narychlo ji objala. Po chvíli se odtáhla a pošeptala jí: "Mně neděkuj, to John to všechno spunktoval." Otočila se, přes rameno na ni mrkla, odcházejíc tak pryč z místnosti.

"Jdu zpátky do toho pekla," oznámila a za doprovodu tichého prásk jim zmizela před očima.

Seděla na poduškách, poslouchala tlukot svého srdce, tak málo stačilo a dnes by tento slastný zvuk slyšela naposled. Proč vlastně? Za co bojovala? Kvůli čemu tolik riskovala?

"Victory?"

Při tomhle typu oslovení sebou cukla, už dlouho jí takhle nikdo neřekl. A najednou si vzpomněla proč. Minulost ji znovu dohnala…

"Victory?" zopakoval znovu, když nereagovala.

Vzhlédla k němu.

"Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě a přisedl si k ní.

"Ne, nejsem," řekla sklesle. "Ale na tom nezáleží, musíme zpátky…"

Němě přikývl a oba se postavili. Sawyer už sahal po hůlce, když ho gestem ruky zastavila.

Zadívala se mu do očí a něžně se usmála: "Málem jsem ti zapomněla poděkovat," řekla a hned na to spojila jejich ústa v polibek.

Johnovi chvíli trvalo, než ho zaskočení opustilo a on se jí tak mohl více věnovat. Obmotal jí ruce kolem pasu a polibek prohloubil. Nechala ho. Kdo ví, třeba je to naposled.

Vztáhla ruku a gestem mu jemně prohrábla vlasy, poté mu zajela dlaní pod tričko a pohladila svaly na břiše. Cuknul sebou, přerušil tím polibek. Mírně se od ní odtáhl, chytil ji za ruce a podržel je před sebou. "Victorie," vydechl vzrušeně. Delší dobu mu trvalo, než zklidnil svůj dech natolik, aby mohl normálně pokračovat. "Sice se mi tvoje děkování velmi líbí a za jiných okolností bych určitě neodolal, ale musíme přece jít."

Tázavě povytáhla obočí. "To dáš Voldemortovi přednost přede mnou?" zeptala se, přesně věděla, jak na něho její slova zapůsobila.

Nešťastně zaskučel. "Nedávám mu přednost před tebou, jen nám chci zachránit život," podotkl mimoděk.

"Ty vždycky všechno tak přeháníš, klídek," protáhla líně a v očích jí zaplály ty dobře známé
jiskřičky.

Jak dlouho je neviděl? prolétlo mu myslí. Neměl šanci nad tím déle hloubat, jelikož mu Victorie znovu zakryla ústa svými a povalila ho do bílých přikrývek. Cítil se jako školák tehdy, když ji tajně líbal v přístěnku na košťata. Při té vzpomínce se musel lišácky uculit. Bylo to tak dávno, skoro celá věčnost, pomyslel si hořce. Teď však nehodlal vracet minulost, hodlal se plně věnovat přítomnosti.

Iniciativně si ji překulil pod sebe, uchopil její zápěstí, přitlačil je k matraci a vítězoslavně se zašklebil. Provokativně ho znovu políbila, tentokrát však velmi vášnivě a naléhavě. Pootevřel ústa a nechal jí vklouznout jazykem dovnitř. Pomalu prohlubovali polibek v různých kreacích a smyslných pohybech. Hlasitě vzdychla, když ji něžně vysvlékl z oblečení, sám se ho pak zbavil jedním mávnutím hůlky.

Bylo velmi příjemné cítit jeho mužskou blízkost. Z jeho těla sálalo tolik tepla, uvažovala nad tím, že se co nevidět rozteče. Skousla si spodní ret a slastně se pod jeho něžnými doteky prohnula v zádech. Jak moc chtěla, aby tahle chvíle nikdy neskončila. Jenže tohle přání bylo do slova a písmene nemožné.

Milovali se na lůžku jedné z místností ošetřovny, prováděli to už tolikrát, ale nikdy si nebyli natolik blízcí jako nyní. A tuto slastnou chvíli si hodlá uchovat ve své mysli.

***

Stála pevně na nohou. Zrak upřela stranou. Bojovali. Všichni bojovali.

Celou pláň ozařovaly záblesky těch nejhorších kleteb, jaké si smrtelník dokáže představit. Utržené končetiny létaly vzduchem. Krví nasáklá půda byla zatěžkána tolika bezvládnými těly. Nešlo je spočítat. Vytřeštěné výrazy rámovaly jejich obličeje. Poslední výkřiky prorážely tmu. Při těch zvucích tuhla krev v žilách.

A tam v dáli ho spatřila, opíral se o tu svou hůl a z plna hrdla posílal k zemi její přátele. Projela jí náhlá vlna vzteku.

Nevnímala nic jiného než tu zjizvenou tvář. Myslí prolétla vzpomínka.

"Victory, pospěš si, přijdeme pozdě," jemný ženský hlas ji volal.

Rozverné děvčátko vyběhlo nadšeně z pokojíku.

Muž objal svou ženu a vtiskl ji lehký polibek na ústa. Žena mu polibek vroucně oplácela. Dopady drobných nohou o schody ji donutily odtáhnout se od manžela a ohlédnout se. Při pohledu na svou ratolest se usmála. Něžně, krásně...

Ten úsměv patřil jí. Jen jí.

Nikdy nezapomene.

Unaveně přivřela oči. U srdce bodlo. Ledová ruka sevřela její útroby. Další vzpomínka.

Obličej staré ženy se protáhl do bolestivé grimasy.

Vycítila, že se stalo něco špatného. "Babi?" ozval se nejistě jemný dětský hlásek.

Vrásčitá tvář vzhlédla, v očích plno žalu a smutku. "Zlatíčko," hlas se jí zadrhl. "Je mi to tak líto," špitla tiše.

"Kde jsou mamka s taťkou?" zeptala se.

Když jí nepřicházela odpověď, znovu se zeptala: "Proč nepřišli s tebou?"

"Oni nepřijdou..."

Děvčátko nechápavě pohodilo hlavou.

"Už nikdy nepřijdou," zopakovala šokovaně, jakoby tomu sama ještě nevěřila.

"Proč?" nechápala stále.

"Jsou mrtví..."

'Tak ve jménu mých rodičů, Moody, pro tuhle větu zemřeš.'

Zahlédla ho znovu. Tentokrát klečel na kolenou, opíraje se jednou rukou o zem. Zhluboka oddechoval. Brzy pochopila, že byl těžce zraněný a zřejmě i na pokraji sil.

Vykročila k němu. Překračovala mrtvoly, nespouštěje zrak ze svého cíle, v očích šílenství pomsty. Postavila se těsně za něj. Z pouzdra vytáhla lesklou stříbrnou dýku. Uchopila ho za vlasy a zvrátila mu hlavu dozadu, zdobenou čepel mu přiložila k hrdlu. Bez náznaku lítosti či soucitu táhla.

Bývalý Bystrozor se chytil za hrdlo. Vydal chrchlavý zvuk. Dusil se vlastní krví, stékala mu po hrudi. Naposled se na ni podíval, a pak padl obličejem k zemi. Při dopadu těla se jen zvedl se obláček prachu.

Strnula nad mrtvolou. Kapičky krve pomalu odkapávaly z hrotu čepele. Hleděla na zvětšující se rudou kaluž pod jeho tělem, spatřila v ní vlastní odraz. Byl tolik odlišný od děvčátka, které radostně běželo ze schodů. Nepoznávala se. Unavená špinavá tvář. Neviděla mladou ženu, ale vraha. Člověka s duší tak černou.

Roztřásla se, rozevřela prsty, dýka jí vyklouzla z ruky. Cítila se poraženě nikoliv vítězně. Žádná úleva. Prázdnota po rodičích se nezaplnila. Hořkost v srdci nezmizela. Tak takhle chutná pomsta? Tohle jsem si přála?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kayla Kayla | 24. srpna 2009 v 19:12 | Reagovat

Přímo mysteriozní kapitola. Vážně se ti hodně povedla a ten konec, to prostě ani nemám slov. Moc se těším na další pokračování. Doufám, že ho brzy přidáš. Jen takový dodatek ta písnička je od skupiny Three Days Grace:-) ne od Nickelback.

2 P@paja P@paja | 25. srpna 2009 v 12:57 | Reagovat

Eh, chybka :D
Dík za připomínku, jdu to opravit :)

3 Cassie Cassie | 25. srpna 2009 v 14:46 | Reagovat

Boží, boží, boží!!!

4 Kris Kris | Web | 26. srpna 2009 v 16:16 | Reagovat

Pozdě, ale přecce. Nádhera... jdu na další kapitolku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama