13. Hranice

9. července 2009 v 17:44 | P@paja |  Předem prohraná bitva
Aloha,

tak vyvolávejte mé jméno a křičte haleluja. Další pokračování k povídce je na světě.

Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale holt múza mě posedla až dnes. A za případné chyby v textu se také omlouvám, nemám sílu to už opravovat.

Takže, přeji epesní počtení a nezapomeňte na komentář.

Loučím se a melounům zdar... :D

Raiting: + 15 (jedná se o popis trochu nepěkných věcí)
Nicole Scherzinger - Punchin
13. Hranice

Rozvalovala se na gauči. Civěla do krbu. V jedné ruce třímala láhev Burbonu v druhé zapálenou cigaretu. Hlavu opřela o opěradlo. Mocně popotáhla, a pak pozvolna vypouštěla kroužky bělavého kouře.

Sawyer se už několik dnů neukázal. Bylo jí jedno kdy, kde a s kým to dělá. Vadila jí jen ta ignorace, proto se raději utápěla v alkoholu a cigaretách. Uvažovala taky o cucání lízátek, ale vidina zkažených zubů ji odradila. Bodejť, vychlastaný játra jsou lepší.

Promnula si unavené oči. Zítra v noci bude zase zabíjet. Celkem čtyři osob. Matku, otce a dvě děti. Vracel se její původní styl život, ona však nadšená nebyla.

Alkohol jí pomalu stoupal do hlavy. Cítila se příjemně, tak vláčně a v klidu. Znovu si popotáhla z cigarety. Začínala chápat alkoholiky. S lahví vám svět připadá růžovější, všechny problémy se stáhnou do pozadí a vy můžete pár hodin přemýšlet o hloupostech. Vnímáte priority úplně odlišně, nepotřebujete hloupé problémy. Teď jste jen vy a vaše láhev.

Dívala se do plamenů. Dag jí položil hlavu do klína a mile vrtěl ocasem. Pohladila ho po hlavě. Nechal se. Byl sice cvičený, ale dlouhá nepřítomnost jeho páníčka ho zřejmě štvala stejně jako ji.

"Je to pěknej mizera, nechá nás tady samotný a myslí si, že to budeme tolerovat," brblala si.

Zhluboka si povzdechla. Dag se mezitím přesunul na gauč, uvelebil se vedle ní. Připadala si jako vzduch. Znovu si přihnula. Burbon pálil jako čert, až jí z toho vytryskly slzy. Utřela je cípem rukávu, ona přece nikdy nebrečí, ani když jde o alkohol.

Znovu upřela pohled do plamenů, něco se jí nezdálo, jakoby oheň začal pozvolna zelenat. Až příliš pozdě si uvědomila, co se děje. Krb byl přece zapojený do letaxové sítě.

Než však stihla sáhnout po hůlce, dotyčná osoba se válela přímo na ní.

Victorii chvilku trvalo, než poznala onoho výtržníka, který se jí válí v dekoltu. "Sawyere?"

Odpovědí jí bylo jen přidušené zakašlání.

"Jsem ráda, že ses taky stavil. Víš, posledních pár dnů jsem tě sice nepostrádala, ale je mi blbý bejt v cizím domě pořád o samotě," řekla podnapile. Třímala láhev vysoko nad hlavou a čekala, než se postaví na nohy.

Sawyer po ní hodil nic neříkající výraz a pak se vydal ke schodišti.

"No, jasně nic mi nevysvětluj," rezignovala. "Jo, a jen tak mimochodem stěhuju se, chtěla jsem ti to oznámit osobně, protože mi to přišlo správný, kvůli tomu, co jsi pro mě udělal."

Při jejích slovech zastavil na místě, stále otočen zády řekl: "Kam chceš jít?"

"Eh, tak tobě potom nic není," prohlásila a plácla sebou na gauč.

Nic neřekl.

Znovu si přihnula. "Adié, Johňásku."

Slyšela jen jakési zamumlání a pak si z ničeho nic přisedl vedle ní na gauč. Po očku ho sledovala. Krčil čelo a zahloubaně hleděl do ohně, nejspíš o něčem usilovně přemýšlel. Ticho obývacího pokoje rušil jen praskot polen v krbu.

Chvíli tiše seděl, pak se na ni podíval a spustil: "Heleď, mohl bych ti tady vyprávět, proč jsem nebyl celej ten čas doma, ale to by stejně k ničemu nevedlo, protože mi nevěříš. Nechápej mě špatně, mám tě rád a záleží mi na tobě, sakra, chci, abys věděla, že… Chci, abys pochopila, hergot…" A tak, jelikož pan Sawyer místo planých slibů a řečí upřednostňoval činy, přitáhl si ji k sobě a políbil.

Očekával, že bude protestovat, ale nebyl ani trochu zklamaný, protože mu polibek začala sama oplácet. Její reakce ho udivovala, čekal silný protest, ne tohle. Líbal ji tedy dál. Cítil z ní alkohol a vůni cigaret. Na moment zapřemýšlel, jestli ji alkohol nepřemohl natolik, aby o sobě nevěděla.

Jenže odtrhnout se od ní bylo těžké, tak těžké, že ji místo toho objal kolem pasu. Jednou rukou jí zvrátil hlavu dozadu, jeho ústa dopadala na její s vášnivou nenasytností.

Jeho doteky byly hříšné a smyslné. Pak Victorii blesklo hlavou, že ji John zbavuje každé rozumné myšlenky a může si s ní dělat, co chce. Hladil její paže, záda i šíji, na vše působil svým kouzlem a ona jím byla tak omámená, že jí v hlavě znělo jediné přání. Nepřestávej… Nepřestávej…

"Ne…" Vyslovila to nahlas vteřinu poté, co se od ní odtáhl.

"Co nemám dělat?" zašeptal John.

Victorie ztěžka oddechovala. Byla natolik popletená nastalou situací, nedokázala složit holou větu. Srdce jí divoce tlouklo.

"Co nemám dělat?" opakoval a sklonil se k ní a znovu ji políbil. Tentokrát lehkým, něžným polibkem, který jí přiměl chtít víc.

Byla v pytli a uvědomovala si to. Jazykem masíroval její krční tepnu. Pak políbil kouzelné místečko pod jejím lalůčkem a vzrušil ji k šílenství. Zatajila dech, když na lalůčku ucítila jeho zuby.

"Ne," zašeptala.

Zůstal nehybně stát. "Victorie. Chceš, abych přestal?"

Zavrtěla hlavou. "Nevím," hlesla. "Nevím nic. Děláš mi ve všem zmatek," stěžovala si.

Po rtech mu přeběhl lehký úsměv. Byla tak sladká, když se rozčilovala. Uchopil její tvář a věnoval jí poslední něžný polibek.

"Dobrou noc," broukl.

Pak se postavil a odešel. Byl si naprosto jistý, že se nikam stěhovat nebude…

Vyjeveně sledovala jeho vzdalující se záda. Nevěděla, jestli se usmívá nebo mračí. Myšlenky se slívaly dohromady. Cítila poblouznění a rozhořčení zároveň. Mimoděk vztáhla ruku a dotkla se svých rtů. Stále vnímala mírné vibrace, které jimi prolétaly.

Nakrčila obočí a skousla spodní ret.

Sakra!

Popadla láhev a vší silou s ní mrštila do krbu.

Takhle to zvorat! Mám ho opustit a né se s ním znovu spustit! Co to, ksakru, zase vyvádím?

Chytla se za spánky.
Sakra! Nemůžu a nechci! Proč vlastně?

Vzpomněla si.

Bylo to prosté, Pán jí dal úkol a ona ho musela splnit. Co na tom, že to byla jeho sestra? Musela ji zabít, jinak by zemřela místo ní. Zapřísahal se, že už ji nikdy nechce vidět. Nenávist, se kterou ta slova říkal, ji mrazila ještě dnes. Přesto se s ní líbal? Proč? Hraje si s ní? Nebo je to jeho úkol?

Tahle teorie ji zaujala. Co když ji má zničit stejně tak, jak ona zničila jeho?

Ošila se. Ta myšlenka se jí hnusila, i když by to byl Voldemortův styl, doufala, že to není pravda.
Usedla do křesla a přitáhla si polštář pod bradu. Oči se jí klížily. Zavřela je tedy. Netrvalo dlouho a usnula velmi tvrdým spánkem v naprosto nepřirozené pozici.

***

(následující den)
Ruce se třásly. Všimnou si toho? Už znovu nedokáže…

Vzpomínky se vracely jako vržený bumerang. Proč?

Očima těkala mezi třemi klečícími. Žena křečovitě svírala své děti. Snažila se je chránit, byť jen vlastním tělem. Z očí jí tekly proudem slzy, zajíkala se a celá se třásla.

"Prosím ne," štkala. "Kdo-kdo jste? Proč jste přišli?"

Belatrix se krutě zasmála. "Opravdu to chceš vědět?"

Žena zvedla bradu a pohlédla jí do tváře. V ten okamžik vykřikla a zhroutila se v bolestech na podlahu. Svíjela se. Její děti ji v transu pozorovaly, byly natolik vyděšené, že nedokázaly vydat jedinou hlásku.

Odvrátila pohled. Nedokázala se na celou scénu déle dívat. Silou vůle zastavila třas rukou. Ukončí to…

"Avada Kedavra," pronesla pevně.

Tři duše tiše opustily místnost.

"Co děláš? Vydržela by víc," obořila se na ni Bela.

Victorie se znechuceně otočila a odešla z pokoje. Skupinka Smrtijedů ji následovala. Mířili do dalšího. Už jen pohled na ně budil respekt. Nesli se hrdě, vznešeně.

Máchla hůlkou. Domem otřásl silný výbuch. Vpochodovala dovnitř. Další na řadě byl jejich otec. Původně měl zemřít první.

Neměl sebemenší šanci. Poslala ho jediným hbitým pohybem na onen svět.

Mám to za sebou. Proč mi to vadí? Je to přece moje práce!

Chystala se přemístit zpět, ale Bella ji pohledem zastavila, pak promluvila. "Kam tak rychle, Vicky? Máme srovnat se zemí celou vesnici, ne jen tenhle dům. Za minutu se sem přemístí posily."

Přesně v ten okamžik vedle ní objevil muž zahalený v kápi, za ním následovali další.

Victorie nasucho polkla. To chtějí takový masakr?

"Jsme zde všichni. Jděte a spalte tuhle díru na prach!" vykřikla Bellatrix. Byla ve svém živlu, pomyslela si.

Na její rozkaz se skupina čítající něco přes padesát černokněžníků přesunula ven do tmavé noci. Šli neslyšně. Tiše jako smrt. Rozmístili se po skupinkách k jednotlivým domům, až obklíčili celou vesnici.

"Teď!" zavelela Bella. V ten moment napřáhly hůlky a vyslali k oknům ty nejhorší ohnivá zaklínadla.

V mžiku celou vesnici pohltily plameny. Šířily se rychleji nežli mor. Victorie si z toho žáru musela krýt obličej. Nedalo se to vydržet. Kouř a dým chrlící se z domů oslepoval a dusil. Takhle nějak je asi v pekle, blesklo jí hlavou.

Poté se ozvaly výkřiky, hlasitější a hrůzostrašnější než cokoliv, co kdy slyšela. Nesly se okolím a s nimi i duté bušení do dřeva.

"Nikdo se odtamtud nedostane," zasyčela Bellatrix šíleně.

Victorie vytřeštila oči. Měla silnou chuť si zacpat dlaněmi uši, protože křik lidí, kteří se pálí zaživa, byl dost nesnesitelný. Všimla si v odraze okna malé holčičky. Plazila se po podlaze a dávivě kašlala. Snažila se odplazit, co nejdál od šlehajících plamenů, avšak zbytečně. Plameny ji brzy dostihly, odvrátila pohled, nemohla se na ni dál dívat.

Cítila smutek, jakoby každá radost, která ji naplňovala štěstím, zmizela. Vnímala jen prázdnotu.

Pohlcovala ji.

V puse ucítila pachuť zvratků. Pach spáleného masa, řev uvězněných lidí, to všechno bylo jejich dílo. Zvrácené, odporné, zbabělé…

Jak jen mohli v noci klidně spát? Po tomhle?!

Victorie uklidni se! Okřikla sama sebe. Vždyť tohle děláš celý svůj život! Nesmí ti to vadit, přestaň s výčitkami a začni si to vychutnávat! Nezapomeň, co udělali tvé rodině.

Jistě, Potter a jeho slavný spolek Spravedlnosti by si tohle zasloužili, ale tihle Mudlové? Byli nevinní? Možná snad hrstka z nich ano, ale zbytek?

Blízko jejího kotníku se odrazila kletba, popuzeně uskočila. Kterej vůl? Ohlížela se kolem sebe, nedaleko hořících budov spatřila deset kouzelníků. Jeden z nich se na ni culil. Díky stínu mu nebylo vidět do tváře, ale když se přiblížil k plamenům, poznala ho.

Zděšeně vytřeštila oči. Ne, tohle ne! To není pravda! Kroutila hlavou. On zemřel. Je mrtví. Sama ho zabila.

Znovu se na něj pohlédla. Byl to on, živý, zdravý a plný zlosti. Jednou ranou posílal k zemi její spolubojovníky. Jejich řady rychle řídly.

"Spravedlnost!" zakřičel kdosi. "Kryjte se," nestihl to však doříci, protože ho kletba zasáhla do hrudi a on se svalil mrtev na zem.

Na náměstí hořící vesnice započal zuřivý boj. Na jedné straně Smrtijedi a na druhé Spravedlnost pod vedením Pottera. V jeden moment vedli Smrtijedi, ale pak se skóre změnilo. Potter si přivolal posily a oni byli nuceni dát se na ústup.

Victorie notnou chvíli nedávala pozor, byla naprosto zaskočená. Jak to, že to přežil? Stála jako přimražená, nedokázala se pohnout. Měla pocit, jako by to byl vzkaz ze záhrobí. Z transu se probrala až ve chvíli, kdy klečela odzbrojená na zemi. Zbylo jich jen pár, ostatní se včas přemístili.

Nasucho polkla.

Nechci být zase ve vězení!

Byli obklíčeni. Klečeli uprostřed náměstí a ze všech stran na ně mířily hůlky. Žár z hořících budov byl stále nesnesitelný. Vdechovali dým. Prakticky se všichni dusili. Hrdlo měla vyprahlé. Olízla si rty.

"Kdo vám velí?" otázal se muž, kvůli kterému byla tak neopatrná.

Na odpověď bylo slyšet jen praskání dřeva podpěrných trámů.

"Řekl bych, že ti neodpoví," prohlásil Potter. "Jsou dost zbabělí na to, aby podpálili celou vesnici, víc od těch krys čekat nemůžeš," dodal.

"Pche," uchechtla se tiše pro sebe, ale asi to nebylo tak tiše, jak si myslela, protože se na ni stočila jejich pozornost.

"Ale, ale," popotáhl Potter. "Kohopak to tu máme?" pokračoval zvídavým tónem. Přistoupil k ní blíže a probodl ji pohledem. "Není to ta kočička, co tě málem zabila, Chrisi?" otázal se.

"Je to ona," pronesl naprosto klidně Christopher Mening, ten sviňák, co měl být dávno v hrobě.
Mávl hůlkou a všechny je svázal. "Uděláme si menší oslavu, co říkáte?" optal se ostatních. "Na jídelníčku budou smažení Smrtijedi jako hlavní chod," dodal posměšně. "Postavte hranici!" rozkázal.

Mening ji chytl za ramena a silou ji postavil na nohy. Naklonil se k jejímu uchu a zašeptal: "A ty se budeš smažit jako první!"

Smažit? blesklo jí hlavou. Ó, můj Bože! Málem sebou praštila při pomyšlení na to, že ji budou za chvilku olizovat plameny. Tohle se jí musí zdát! Nemůže to být pravda, takhle to přece neskončí!

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kris Kris | Web | 10. července 2009 v 14:17 | Reagovat

oU JÉ... Takhle to ukončit! Styď se! Ne, skvělé.
Těším se na pokráčko.

2 Hranolka Hranolka | 12. července 2009 v 20:59 | Reagovat

...Jé rychle pokráčko.. Prosím... nemůžu se dočkat... Excelentní práce...

3 Cassie Cassie | Web | 13. července 2009 v 14:09 | Reagovat

WoW!!! Skvělý, úžasný, nej, excelentní.... Možná bych řekla, že se jí to všechno zdá, ale... No, prostě řekni múze, ať tě osvítí dřív, protože já se pokračování nemůžu dočkat...

4 S.e.c.r.e.t.:-ka S.e.c.r.e.t.:-ka | Web | 14. července 2009 v 11:25 | Reagovat

božíí kapitolka.....pllease dalšíí..mám absťáček...našla jsme tě před pár dny..božíí bloges..boží povídka...

5 asheen asheen | Web | 15. července 2009 v 17:08 | Reagovat

Jůůů, můj layout ;);)...a hezky uvcedené credist... barva odkazů je jiná, všima jsem si, že v originále se cosi stalo s nastvaením a zbyla tam odporná rudá :-D...
Předtím byly modré a po najetí tuším fialové...:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama