10. Počkej!

1. února 2009 v 9:59 | P@paja |  Předem prohraná bitva
Buenos días,

při dnešním chmurným počasí, Vám snad zvednu náladu novou kapitolou. xD

Sice je usínací, hlavně s tou hudbou. Málem jsem při psaní usnula, takže dávejte bacha a odstraňte si ze svého okolí ostré předměty. Náhoda je blbec.

Tuhle kapitolu věnuji každému, kdo si ji přečte a bude mít pocit, že neztrácel čas.

Přeji příjemný počtení a hezkej zbytek dne.
Blue Foundation - Eyes On Fire
10. Počkej!

Ležela, tiše a nehybně. Ruce podpíraly tak ustaranou mysl. Posledních pár hodin strávila tím, že si promítala veškeré možné varianty ohledně jejích nastávajících úkonů. Výsledkem jejího usilovného přemýšlení, bylo - nic.

"Bože!" vrčela podrážděně. "Brzo mi praskne hlava!"

Cítila se vyčerpaně, nejen fyzicky, ale také psychicky. Nedokázala se soustředit, ani racionálně uvažovat. Myšlenky jí stále utíkaly jinými směry, nehorázně ji to vytáčelo. Po dlouhé době si připadala naprosto neschopná.

Sklopila víčka. Povzdechla si. Vzdala to. Nemělo cenu něco podnikat. Je rozhodnuta, podvolí se vyšší moci a nechá věci volně plynout. Byla příliš unavená, než aby vymýšlela nějaký plán.

Zabořila hlavu do polštáře a požitkářsky si ho přitáhla blíž pod sebe. Zaposlouchala se do bubnování deště. Nic více uklidňujícího neznala. Zavrtala se hlouběji do peřin. Netrvalo dlouho a začala pravidelně oddychovat.

Tichou místnost prosvětlovaly nepravidelné záblesky světla. Místy se ozval hrom. Klid ložnice narušilo sotva slyšitelné vrznutí dveří. Do místnosti vkráčel Sawyer. Zastavil se těsně u postele.

"Posaď se," řekl, držíc podnos s jídlem.

Victorie otevřela nejdříve jedno oko, potom druhé, otráveně se zavrtěla. "Nemám hlad," pronesla chladně. "A nech mě spát!" Na protest od něj odvrátila hlavu.

"Musíš něco sníst, jsi pohublá a tvoje tělo se potřebuje zregenerovat. Usnadni mu to a zbytečně si nepřitěžuj."

Nereagovala. Dál se vzdorovitě dívala na druhou stranu místnosti, předstíraje, že ho neslyší.

"Viktorie, co to s tebou je? Neznám tě takovou."

"Víš, drahý Johne, sama vím, co chci a co moje tělo potřebuje. Tak už mi laskavě přestaň dělat chůvu," řekla a na důkaz svých slov mu vyrazila tác z rukou. Ozval se třískot skla.

Muž si tiše povzdechl. Zakroutil hlavou. Možná se změnila, ale ta její paličatost jí zůstala.

Mávl hůlkou a rozbité sklo zmizelo. Na to vytáhl z kapsy kalhot malou ampulku s lektvarem.

"Víš co, drahá Victorie, ty nemáš ani ponětí, co tvý tělo potřebuje."

Přistoupil k posteli a strhl z ní peřinu. Naštvaně se po něm ohlédla. Chytl ji za zápěstí, otočil a přišpendlil svou silou k matraci.

Dívala se mu do očí, pohrávali mu v nich jiskřičky. Culil se, zatímco ona zuřila. Začala se bránit. Nadzvedla se. Snažila se ho ze sebe shodit. Ihned její chabé pokusy překazil tím, že jí rukou chytil za bok a přitlačil ho dolů. Při jeho gestu sebou škubla.

"Sawyere, slez. Hned!" křikla po něm.

Koutky jeho úst se ještě více rozšířily do pobaveného úsměvu.

Počkej, ty prevíte, však já tě toho úsměvu pěkně rychle zbavím.

Chystala se zaútočit na jeho nejcitlivější místo. "Já tě nes…" Než však stačila doříct slovo, uchopil ji za bradu a obsah celé ampule jí vlil do krku.

Větší hnus snad v životě nepila. Zakuckala a chtěla to vyplivnout, jenže ji donutil polknout. Jak ho nesnášela. Jeho vítězný úcul ji bude strašit ještě hodně dlouho.

"Hodná holka," řekl škodolibě a dál ji se zájmem pozoroval.

Tak tohle byla poslední kapka!

Prudce trhla zápěstím, takže se mu vysmekla. Chytila ho za paži a svou nohou se zaklínila o tu jeho, druhou se zapřela o matraci. Získala tak páku a snadno ho překulila na záda. Seděla na něm. V jeho obličeji se zračilo překvapení s kapkou chtíče dohromady. Usmál se. Ihned se chopil iniciativy a chystal se ji políbit. Mrška však cukla hlavou dozadu dřív, než stačil vůbec něco začít.

"Copak, copak? Není tohle pro tebe už dávno tabu?" Teď pro změnu přeběhl úsměv přes rty jí.

"Hezky se směješ," podotkl. "Měla bys úsměv používat častěji," vytkl jí hned na to.

"Neodbíhej od tématu a odpověz na otázku!" řekla naprosto nekompromisně.

"Vždyť ji sama dobře znáš."

"Vážně? Že o tom nevím," dobírala si ho, čímž ho velmi provokovala. Skláněla se nad jeho obličejem. Bylo komické ho pozorovat. Tahle pozice pro něj byla celkem nepřirozená. Dával to svým výrazem jasně najevo.

Vzájemně si hleděli do očí. Vpíjeli se pohledy. Její vlasy ho šimraly na obličeji a krku. V okamžiku ji zezadu chytl za hlavu, přitáhl blíž a prudce políbil.

Zaskočením celá ztuhla. Naivně si myslela, že má všechno pod kontrolou. Ovšem opak byl pravdou. John ji vždy svými doteky dokázal rozžhavit do běla. A dnešek nebyl výjimkou. Za okamžik znovu ležela pod ním. Dokonale se poddávajíc slasti. Dlouho na ni nikdo takto nesahal. Bylo to hodně zvláštní, cítit laskavé a příjemné doteky.

Hladil ji líně a něžně. Nabíhala jí husí kůže. Vnímala každý centimetr své kůže, každé místo, kterého se dotkl, byť jen na okamžik. Prsty přejel po její dolní čelisti. Přitáhl si ji k sobě a znovu něžně políbil. Obmotala mu ruce okolo krku a polibek prohloubila. Jejich jazyky se proplétaly.

V hlavě jí však pořád zazníval jakýsi alarm. V srdci cítila, že tohle není správné. Mezi nimi je přece tolik bolesti a nevysvětlených otázek. Tolik prázdna. Musí přestat.

Odtrhla se od něj. Prudce oddechovala. "Tohle nejde!"

Povytáhl nechápavě obočí: "A proč by to nemělo jít? Ostatně odkdy se ty řídíš nepsanými pravidly?"

"Od té doby, co jsi kvůli mně málem zemřel." Při svých slovech si vzpomněla na onen osudný den. Bodlo ji u srdce. Toužila tuhle část života pohřbít někde hluboko v sobě. "Proč jen si tak krutý," šeptla ublíženě.

Zúžil zorničky. "Krutý?" zopakoval nevěřícně. "Já že jsem krutý? Pokud vím a paměť mi slouží, to mně vyvraždili rodinu. Ne tobě!" připomněl jí.

"Mě ani žádnou rodinu vyvraždit nemohli. Nikoho přece nemám," řekla vzdorovitě.

"Ne, nemáš, ale mohla jsi něco udělat. Nemuseli zemřít."

Šlehla po něm pohledem. Tohle už vážně přehnal. Naštvaně ho od sebe odstrčila.

"Co si myslíš? Ty nejsi ten, kdo mi může dělat soudy!" prskla.

"Že ne? Já si zase myslím, že na to mám plné právo!"

"Heh," odfrkla si posměšně a dodala: "Propříště radši nemysli!"

Chystala se vstát. Téhle debaty má tak akorát dost. Chytl ji za paži a obrátil čelem k sobě:

"Victorie, poslouchej mě!" nařídil jí.

Vysmekla se mu. "Nebudu tě poslouchat! Už nikdy tě neposlechnu!" Vstala a rozzuřeně oddupala ke dveřím.

Rychle vstal také. "Victorie, prosím počkej!" dodal ještě.

Odpovědí mu bylo jen hlasité třísknutí s dveřmi. Nenechal se jen tak odbýt. Vždyť se jí ještě udělá špatně, není na tom tak dobře. Spekuloval v duchu. Vydal se za ní.

Rychle sešla schodiště, prohnala se předsíní rovnou do kuchyně. Byla vytočená. Jak se ten mizera opovažuje vytahovat, tak neskutečně starou minulost. Tu minulost, kterou se rozhodnula navždy pohřbít ve svém nitru. Musela, jinak by se zbláznila. Proč jen nám ti nejbližší dokážou nejvíce ublížit? Zastavila se. Šly na ni mrákoty. Rukou se přidržela zdi. Ztěžkly jí nohy. Přivřela oči.

Zůstal stát pod schodištěm, pozoroval ji. Sotva se držela na nohou. V okamžiku se sesula podél zdi dolů. Rychle k ní přispěchal.

"Neřikal jsem ti to snad? Jenže ty jsi paličatej mezek!"
"Zavři zobák," zachraplala na něj.

"Cože? Já tě neslyšel," řekl a chytil se za ucho.

"Říkala jsem, abys…" nestihla doříct větu.

"Áh, jó ták, děkovat mi nemusíš," dořekl za ni a vyzvedl ji do náručí. Nedokázala mu oponovat, hlavu opřela o jeho rameno. Všechno se točilo. Vynesl ji do prvního patra. Byla neskutečně pohublá. Musí ji pěkně vykrmit. Sám sebe se zapřísahal, že do ní hned jak se vzbudí, nacpe dva talíře polévky. Uložil ji do postele.

Opatrně ji překuli na břicho. Přisedl na postel. Odhrnul jí vlasy ze zad. Vzal mast a začal s každodenním nátěrem. Přitom kroutil hlavou. Stále nechápal, jak jí mohl někdo takhle ubližovat. Rány od biče byly hodně hluboké, trvalo dva dny, než se utvořily strupy. Štvalo ho to. Dožíralo ho, když někdo ubližoval něžnému pohlaví. A ještě víc ho štvalo, že jí nemohl pomoci mnohem dřív. Vždyť tam byla šest měsíců! Půl roku! Za půl roku se k ničemu neodhodlal. Ponechal ji svému osudu.

Cítil se vinen. Jak jen na ni mohl zapomenout? Povzdechl si. Věděl proč. Bylo to snazší. Navíc ho bolela její zrada. Při každé vzpomínce na ni mu bublala krev. Nedokázal jí odpustit. Přesto se s ní dnes líbal. Nechápal se. V její blízkosti ztrácel rozum. A ona to dobře věděla.

Zakryl ji peřinou a v tichosti opustil pokoj. Prošel chodbou a vydal se do pracovny. Zasedl za stůl, vytáhl pergamen a dal se do psaní.

Dnes po 22. hod. v Obrtlé ulici.

P.S. Ozvu se sám. Vezmi ji s sebou.
Líbá J.S.

Sroloval pergamen do ruličky, zapečetil ho kouzlem a pro jistotu i pečetí jejich rodu. Nenapsal v dopise sice žádné určující informace, ale proč se nepojistit. Pískl na sovu. Vznesla se do vzduchu a přistála na jeho nastavené paži. K nožce ji přivázal smotaný vzkaz, šetl jí do ucha adresáta.

Přistoupil s ní k otevřenému oknu. "A buť opatrná," dodal ještě na rozloučenou. Tmavá sova ho nežně klovla do ucha, zamávala křídly a odlétla. Chvíli se za ní díval do tmy. Do tohohle nečasu by nevyhnal ani psa, jenže tahle zpráva byla velmi důležitá.

Nástěnné hodiny odbily devátou. Obrátil se na patě a vydal se do svého pokoje. Musí se připravit na cestu...

Rychle seběhl schodiště, kapuci černého pláště si přitáhl více do čela. Přešel obívací pokoj, došel až ke krbu. Otočil se a chlasitě hvízdl na prsty. Ozval se štěkot. "Tak jdeme, Dagu, k noze," poručil mu. Pes se vedle pána poslušně protáhl a sám vstoupil do krbu. Následoval ho. Vhodil do ohniště hrst letaxu a zmizel v plamenech.

Victorie sebou neklidně házela. Prudce otevřela oči. Zdálo se jí to nebo slyšela pískot? Vyhrabala se z pod duchny a vydala se ke dveřím. Sešla pomalu schodiště.

"Sawyere?" křikla na prázdnou místnost. "Sawyere! Jsi tady," zopakovala ještě jednou, přitom se otáčela v kruhu a očima těkala po místnosti.

Nic.

To okolní ticho jí začalo vadit.

Prohrábla si vlasy. "K čertu s ním," brblala si tiše pro sebe.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Misha Misha | E-mail | 6. února 2009 v 19:06 | Reagovat

Páni! Kapitola byla opravdu úžasná, těším se na další!

P.S.- Píšeš krásně

2 P@p P@p | 8. února 2009 v 19:11 | Reagovat

Misho, moc dík za koment. Nepřijde mi, že píšu nějak úžasně, už jen kvůli málo komentářům. Proto mi ten tvůj udělal radost. :D

3 Kris Kris | Web | 9. února 2009 v 13:47 | Reagovat

No, nějak jsem zapomněla na komentář. Sorry, tahle povídka mě moc baví a proto jsem ráda, že jsi přidala kapitolku zrovna k této.

Pěkné, sakra, já nevím co víc napsat.

4 P@paja P@paja | 24. dubna 2009 v 10:45 | Reagovat

Heh Kris, se budu nadále snažit, abych věrné čtenáře neodradila od čtení, téhle povídky. :D Nevím, čím to je, ale všimla jsem si, že poslední dobou ubývá čím dál tím víc komentátorů. I na jiných stránkách se už tolik nekomentuje. Mno a uvažuju o tom, že se přestěhuju na web...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama