7. Zzzáře neonů

16. ledna 2009 v 10:40 | P@p |  You never know what can happen
Umbajé, nová kapitola.

Heh, tak vám přeju pěkný počtení a díky za komentáře. xD

Pozn.: Nic z toho, co dělá moje postava v této kapitole, nenapodobovat! Jasný? Je to odstrašující příklad!

S touhle kapitolou mi pomáhala Drach, takže díky milášku ;*

Kapitola je věnovaná všem.

Usher - I can´t win
7. Zzzáře neonů

S hlavou skloněnou, sedíc na zemi se pomalu propíjela do otupělosti. Oslňoval ji namodralý svit neonů. S blaženým úsměvem na rtech se opileckým způsobem cucila, čas od času škytla. Bylo jí fajn, jakoby se s každým hltem zbavovala jedné přebytečné myšlenky. Nesnášela opilce, ale teď se tak sama chovala. Jaká ironie. Zvedla láhev a mocně upila. Obsah se zmenšoval. Chlast docházel. Nezaujatě odhodila láhev do koutu Společenské místnosti. Ozval se třískot skla. Poslepu nahmátla další láhev, urazila víčko o roh stolku a znovu si přihnula. Zadívala se do tmy.

Na mysl jí dosedla deprese.

Říhla si.

Budu vlkodlak…

Lok.

Budu mít chlupy…

Lok. Škyt.

A ocas…

Tentokrát do sebe najednou napumpovala polovinu láhve.

Proč já? Co jsem komu udělala…

Měla strach, nebála se bolesti, ale lidí. Bála se odsouzení. A nechutenství. Připadala si označená a svým způsobem zneužitá. Stala se loutkou.

"Má se mnou někdo kurva problém?!" zařvala na celou - prázdnou - místnost. Znovu zašilhala k láhvi. Upila, až jí pár kapek steklo po bradě.

Ticho.

"Sem ráda…"

Ozval se její prázdný žaludek. Už od včerejška nic nejedla. Při představě, co jí čeká za pouhý týden se otřásla hrůzou a znovu si přihnula.

Pitomej úplněk, pitomej osud… Nechci se přeměnit, nechci, nechci, nechci…

Opřela se o zeď.

Je až neuvěřitelný, jak se věci dokážou podělat… Stačí několik minut a všechno je v háji. A nejde to vrátit…

Zaklonila hlavu a sklopila víčka.

Co tady budu dělat?

Bezmocně vzdychla.

Již teď si uvědomovala a vnímala změnu. Její krví protékala krev vlkodlačí. Mísila se. Dřívější lidské schopnosti se stáhly do pozadí a napovrch se draly vlkodlačí instinkty. Sama se nepoznávala. Nechtěla to, nepřála si to, ale čím víc proti tomu bojovala, tím víc jí to ovládalo.

Popadla novou láhev a vyškrábala se na nohy. Došourala se doprostřed síně, škobrtla o cíp koberce a rozplácla se na zemi, přitom se nezapomněla pořádně praštit.

Do prdele, pitomá gravitace…

Zaskřípala zuby. Chytila se opěradla u gauče a pomocí něj se s velkými potížemi postavila.

Tělo přespříliš neposlouchalo.

Sem přece nějakej vlkodlak ne…

Škyt.

"Tady je někdo na šrot…" ozvalo se za jejími zády.

Otočila se po hlase až ji vlastní vlasy švihly do tváře. Snažila se zaostřit, ale viděla jen čtyři rozmazaný šmouhy, točící se dokola. Semkla víčka, aby kolotoč zastavila.

Sirius stál pod schodištěm a notnou chvíli ji se zaujetím pozoroval.

"Siriusi?" zeptala se. "Co tady, k sakru, -škyt- děláš?"

"Stojím a dívám se, jak se tu opíjíš do němoty. Jak si to představuješ? Pořádáš párty a mě ani Jimiho nepozveš," prohlásil na oko naštvaně.

"Tss, je jen pro V.I.P., víš?" mávla nad ním rukou a vydala se směrem k záchodům, jelikož její žaludek začal protestovat. Rozhodla se jít. Její nohy však dělaly úplně jiné úkony, než které měly. Svět se točil. A to si myslela, že umí pít...

Kdyby Sirius včas nezasáhl, zřejmě by skončila na zemi s pár boulemi navíc. Chytil ji a podepřel. Jednu její ruku si přehodil přes rameno, svou ruku jí omotal kolem pasu.

"Tichošlape, já asi budu blinkat..."

Než to stačila doříct, předklonila se a vydala tipický dávivý zvuk. Jak tohle nesnášela. Přidržoval jí vlasy, aby si je nepozvracela. Když skončila, mávnutím hůlky svinčík na podlaze uklidil.

"O.K. zlato, myslím, že tohle už nebudeš potřebovat." Na to jí vzal láhev z ruky.

"Počkej, vrať mi to!" Začala se po láhvi natahovat.

"Ne, nevrátím, máš dost..."

"Sama vím, kdy mám dost," zaprotestovala. "Dej mi to, slyšíš."

"Říkám, že ne, jsi na mol. Pojď, dám ti něco na žaludek, musíš se z toho vyspat," řekl naprosto vážně.

"Ale já -škyt- nechci spát!" protestovala dál.

Chvíli se na něj dívala. Nevypadal na to, že by ho mohla ukecat. Vzdala se, měl pravdu. Sama by nevyšla ani schody do ložnice a spát na zemi se jí něchtělo.

"Dám ti lektvar na spaní, usneš ani nebudeš vědět jak," chlácholil. Znovu ji podepřel.

"Sšširiusi?" zeptala se za chůze.

"Ano?"

"Proššš tohle vlastně dělášš?" zažbleptala podnapile. "Vždyť mě ani neznášš. Nemáš šššajn, co jsem ža šlověka."

Musel se usmát. Tenhle typ otázek slyšel často.

V tom se Angel podlomila kolena a svou vahou položila nepřipraveného Siriuse. Skulila se na něj. Spadli na schodiště. Tichošlápek ležel ve velmi nepřirozené pozici s Angel na sobě.

Ona si klidně usnula!

Sirius si povzdechnul. Zakroutil hlavou, a pak Ang překulil na stranu a vzal ji do náruče. Vyšel těch několik pater jako nic. Oteřel dveře a položil ji na svou postel. Pouze se otočila a spala dál.

Jak jí teď má, k sakru, vzbudit? Když nad tím tak uvažoval, spala a toho chtěl docílit. Jenže kde teď bude spát on?

"No jó Tichošlape, takhle to dopadá, když někomu pomáháš. Většinou skončíš na zemi," brblal si pro sebe. Vytáhl hůlku a na podlaze si vyčaroval provizorní ležení. Přetáhl si mikinu přes hlavu, odhodil ji do kouta, a pak zalehl.




Převalovala se ze strany na stranu. Krčila čelo. Po obličeji stékaly krůpěje potu. Kroutila se. Neklidně sebou házela. V okamžení vyletěla do sedu. Prudce oddechovala. Chvíli trvalo, než si uvědomila, kde je. Nohy si přitáhla k tělu. Rukou projela vlasy. Přivřela oči.

Zase ta pitomá noční můra...

Podobné sny jí trápily delší dobu. Noc, co noc, ta samá hrůza...

Pokaždé běží lesem. Nezastavuje, cítí se svobodně, volně...

Po okamžiku zavětří. Ucítí lidské maso. Slastně zavije a vydá se po stopě. Chvátá, žene se jako blázen. Síla, která ji táhne k oběti, je až neuvěřitelná. Najednou ji spatří, přímo před sebou. U pařezu stromu nedaleko jezera. Sedí. Krčí se. Drží se za hlavu. Snaží se zmizet.

Přibližuje se. Tiše, přesto rychle.

Předstoupí před dítě. Ono vzhlédne. Strach a děs, pouze to lze vyčíst z jeho očí. Vyrazí. Dítě nemá šanci. Jediné co slyší, je úděsný bolestivý křik...

Otřásla. Při vzpomínce na zmítající se dítě, se jí zvedl žaludek. Chytila se za ústa.

Nikdy by nebyla schopná něco takového udělat. Tak proč se jí to zdá? Má to být varování? Zvěst něčeho špatného? Nebo je to jen výplod její mysli?

Chytila se za hlavu.

Už dost!

Razantně odhrnula přikrývku stranou. Svěsila nohy k podlaze. Našlápla. Ucítila něco měkkého. Lekla se. Shlédla přes okraj postele. Někdo tam ležel. Nevšímala si toho. Jednoduše ho překročila a vydala se do koupelny. Dá si sprchu a pořádně teplou.

Zavřela za sebou dveře. Vysvlékla se. Vlezla do sprchového kouta. Otočila kohoutkem. Horký proud vody stékal po kůži. Masíroval a uvolňoval. Slastně přivřela oči. Cítíla kolem obličeje teplou páru. Avšak i přes to se třásla. Cítíla chlad. Sesula se po kachličkách na zem. Přitáhla si nohy blíže pod bradu. Drkotala zuby. Snažila se uklidnit, nešlo to.

Co se to se mnou jen děje?

Zavřela oči. Uviděla dětskou tvář. Milou a nevinou. Bodlo ji u srdce.

Potlačila tenhle pocit a místo něj se zaposlouchala do hukotu vody. Musí se uklidnit. Zhluboka se nadechla. Mnula si ruce, chlad pomalu ustupoval. Notnou chvíli tam jen tak seděla. Po kůži jí poskakovaly kapky vody. Civěla do prázdna. Nějak si nedokázala vybavit události posledních dnů. Nic. Prázdno. Nevěděla ani, co je za den. Bylo jí to vlastně jedno. Jedinné, co ji sužovalo, byl strach. Jak příšerně se bála úplňku. Znovu ji popadl třas.

Jsem na dně...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ley&Ner Ley&Ner | Web | 27. ledna 2009 v 16:14 | Reagovat

Zveme Vás k účasti na pisatelské soutěži. Pokud je psaní Vaší zálibou, přihlašte se a pište, soutěžte. Rády Vás u nás uvidíme. Další podrobnosti na naší stránce (viz. WEB.)

2 Andy Andy | Web | 29. ledna 2009 v 10:32 | Reagovat

Tak tadle kapitola se mi moc líbila. Akorát mi tam teda moc nesedělo todle:  zařvala na celou - prázdnou - místnost.

Jo a jen takovej dotaz, nepsala jsi tu část s alkoholem podle sebe? Zní to velice zasvěceně :-D

3 P@paja P@paja | 29. ledna 2009 v 15:10 | Reagovat

XD Andy, popravdě jsem to psala s lahvinkou vína. Řeknu ti, že to nebylo vůbec težký popsat, jen se mi místy motaly písmenka a prsty na klávesnici ;) Mno, byl účel, aby to znělo věrohodně... Občas musíš udělat menší experiment XD

4 Andy Andy | Web | 29. ledna 2009 v 18:46 | Reagovat

Ale jo, takovýdle experimentování je v pohodě, ale vem si, že by někdo chtěl napsat o zoofylii, nekrofylii nebo podobným hnusu. Ale ono se s alkoholem v hlavě píše fakt dobře, taky už jsem to zkoušela. Akorát někdy potom po sobě rozluštit co že jsem to psala, je strašný.

5 P@paja P@paja | 30. ledna 2009 v 10:35 | Reagovat

Ohh, nekrofílie, blee. U tohohle si autor nejspíš musí něco nastudovat, a pak už jede jeho fantazie. Jenže, kdo by chtěl psát a hlavně číst takovej hnus?

Mno, tak zas až tak sťatá jsem nebyla, jen v náladičce. Takže jsem extrémní bláboly nenapsala. XD

6 ValliSnow ValliSnow | Web | 26. června 2009 v 21:31 | Reagovat

Zajímavá a krásná povídka, kdypak bude pokračování?:)

7 S.e.c.r.e.t.:-ka S.e.c.r.e.t.:-ka | Web | 14. července 2009 v 14:00 | Reagovat

skvělííííí....uch,ale kde j Remus?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama