1. Death zone II/II

8. ledna 2009 v 17:40 | P@pkyn & Drachia |  Question Existence
Servus,
nějak mi dneska není do řeči, prostě je tady nová kapitola.


Užijte si ji, jak jen je to možný xD.

Věnuju jí Kris, poněvadž jako jediná komentuje. Kris, díky moc.
Brietny Spears - Radar
1. Death zone II/II

Riak se opatrně zvedla ze země. Za dobu, co ji sem táhl, se trochu vyspala. Pomalu se k němu plížila. Potřebovala se dostat ke zbrani. Byla sice přivázaná, ale k ohništi to stačilo. Zastavila se kousek od něj. Mohla si ho teď v záři ohně dobře prohlédnout. Jeho obličej byl kamenný, připomínal sochu vytesanou z mramoru. Měl krátké blonďaté vlasy, ostře řezané rysy a svalnatou postavu. Působil dojmem dospívajícího muže.

Když si ho takto prohlížela, očima spočinula na samopalu. Pomalu se k němu přikradla, natáhla ruku, přitom z muže nespustila oči. Prsty se jemně dotkla zbraně.

"Ani na to nemysli!" ozvalo se z ničeho nic.

Riak sebou škubla, celkem se lekla. Nedala to však znát a rychle chňapla po zbrani. Na nic nečekala a rovnou zmáčkla spoušť. Ozvalo se tiché cvak. Nechápavě na zbraň pohlédla, až teď jí to došlo. Ten mizera vyndal zásobník s náboji. Připadala si jako hlupák. Mělo jí dojít, že si z ní jen utahuje. Může to ale svést na nedostatek spánku a celkovou dehydrataci.

"Přeci jen nejsi tak unavená, jak si mi před tím tvrdila," šklebil se na ni.

Ona se však nedala tak snadno napálit. V rychlosti si v ruce přehodila zbraň a pažbou ho uhodila do obličeje. Spíše to měla v plánu. Její výpad lehce vykryl zářícím pařátem. Zastavil zbraň těsně před tváří. Jeho obličej zvážněl, zřejmě ho touto eskapádou naštvala.

Vytrhl jí samopal z rukou a odhodil ho pryč.

Jestli se předtím lekla, nevěděla, jak se měla cítit teď..

Pro jistotu couvla, zajímalo ji, co od něj může čekat.

Postavil se.

Nasucho polkla.

Přibližoval se k ní, otevřel ústa..

Vztáhla ruce v obraném gestu. "Dobře, dobře. Vím, že jsem udělala kravinu, neměla jsem to zkoušet, promiň. Jenom mě, prosím tě, nemlať." Mírně se před ním přikrčila. Chtěla tím dát najevo, že se ho bojí a že je naprosto bezmocná.

Chvíli na ni zkoumavě hleděl, pak se samolibě ušklíbl. "Být tebou, podruhé bych to už nezkoušel." Jeho hlas byl tvrdý a autoritativní.

Mlčky přikývla.

"Můžeš se prospat, já půjdu sehnat něco k jídlu, zatím to tam nevypadá na bouři." Popadl její zbraň, otočil se a pomalu vycházel z jejich dočasného útočiště.

Náhle se však obrátil a zpříma se jí zadíval do očí. "Ať tě ani nenapadne myšlenka na útěk. Neutečeš mi," zahrozil jí prstem před obličejem. Počkal na dramatickou odmlku, obrátil se a odešel.

Chvíli stála na místě a rozvažovala se.

Pak si povzdechla a usadila se do dek na zemi, tedy tam, kde dříve spala. Pozorovala své prsty a různě je proplétala. Kousla se do tru. Zvedla hlavu a zadívala se na vchod od jeskyně.

Unaveně zavřela oči. "Ne, ne, ne. Neuděláš to," přemlouvala sama sebe.

Položila se na záda a očima vyhledala strop. Chvíli jen tak ležela. Pak obrátila hlavu a pohledem znovu ulpěla na vchodu. Povzdechla si a obrátila se na druhý bok.




Prudce se vzpřímila do sedu a přímě se zadívala na vchod.

"Tebe tak určitě budu poslouchat," zabrblala si pro sebe.

Zvedla se, opatrně se přikrčila k zemi a plížila se k východu. Když byla skoro u něj, obrátila se a narychlo zkontrolovala celou jeskyni.

Není tady...


Pohledem stále upřeným na celou místnost, se posouvala kupředu.

Znenadání do něčeho narazila.

Nebo spíše do někoho...

"Říkal jsem ti, abys zůstala vevnitř," zahřměl.

Plaše se na něj obrátila a couvla dozadu.

"Vážně nevím, co si od toho pořád slibuješ. Jsi přivázaná ke kůlu!" zavrtěl hlavou.

"Vážně? Nějak mi to uniklo..." zasyčela a demonstrativně několikrát trhla s provazem.

"Neřekl bych, že jsi v pozici, ve které by sis mohla dovolovat zkoušet mě. Jestli si myslíš, že nejsem schopný tě zabít, tak se mýlíš."

Šel z něj strach.

"Heh," vydala ze sebe sarkasticky.

Lovec naštvaně upustil šakala na zem.

Ustoupila o další krok.

"No, víš co, já si radši pudu támhle do kouta sednout," zašeptala rozhodně směrem k němu.

Lovec to nijak nekomentoval. Zvedl šakala a posadil se s ním kousek od ohniště. Vytáhl hůlku a stáhl ho z kůže ( - po cestě ho taky zbavil vnitřností).

Riak ho se zájmem pozorovala. Věděla, že ví, že se na něj dívá.

"Jak se vůbec jmenuješ?" zeptala se najednou konverzačním tónem.

"Proč tě to zajímá?"

"Ráda bych věděla, koho mám nazývat svým potencionálním vrahem."

"Vrahem?"

"Potencionálním..."

"Nechci tě zabít."

"Ty možná ne, ale tam, kam mě vedeš, to s radostí udělají za tebe."

Neodpověděl. Dál si hleděl své práce.

"Tak?" naléhala.

Podíval se na ni a na chvíli ustal. "Moc mluvíš."

"A ty zas až moc málo!"

"Začíná mě z tebe bolet hlava..."

Naštvaně zkřížila ruce na hrudi a nabručeně ho propalovala pohledem.

Za pár minut upekl šakala a pak ho i naporcoval.

"Na," hodil jí do klína kus masa. "Najez se, potřebuješ to, jak kouzelník hůlku."

Znechuceně se zašklebila. "To je nějaký váš kouzelnický slovní obrat? Myslíš tím - eh -
Jak kouzelník hůlku, že to potřebuju jak sůl?"

Chladně se jí zadíval do očí. Přejel jí mráz po zádech..

"Jez."

Povytáhla obočí.

"To má být ano?"

Znovu ji chladně probodl pohledem.

"Tak fajn," pokrčila rameny. "Už jím."

Mlčky dojedli večeři.

Odhodila kost kamsi do černo černa a otřela si ruce o kalhoty.

"Skvělý. Jakej je další chod?" usmála se.

Změřil ji pohledem. (A začal sáhodlouhý výklad...) "Vím, kam těmi řečmi míříš. Tuhle vaši armádní psychologickou taktiku na mě zkoušelo už hodně Amíků. Děláš ze sebe zbytečně vola. Takže si to ušetři, na mě to neplatí. Nijak se z toho nevykecáš, tak se s tím prostě smiř."

Umělý úsměv pohasl, vystřídala ho kamenná tvář.

"Fajn!" křikla k němu. Na to vstala a obrácena k němu zády ulehla blízko ohně.

Chvíli ji pozoroval, kontroloval, jestli jí provaz na noze pěvně drží. Pak si tiše lehl na záda - s hůlkou v ruce - zavřel oči.



Bylo to zvláštní, vedle sebe usínali dva naprosto odlišní lidé (On kouzelník, ona mudla, on flegmatik, ona cholerik.. takhle's to myslela, sestřičko? Ano, myslela). Jeden druhému nedůvěřoval a čekal podraz. Oheň klidně praskal. Byla to jakási romanticky neromantická atmosféra. Život byl někdy dost ironický.

Riak ležela na boku, slepě civěla do zdi.

Alespoň dodržela armádní protokol...

Překulila se na záda a potichu si povzdechla. Pohledem lpěla na místě, kde si myslela, že by mohl ležet.

"Jak se teda jmenuješ?" zašeptala do ticha.

"Ty tu pusu prostě nezavřeš, že ne?" broukl pobaveně.

Neodpovídala. Nezodpovězená otázka ho tlačila do uší.

"Jsem Scorpius Malfoy."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kris Kris | Web | 8. ledna 2009 v 18:15 | Reagovat

Díky za věnování. Já si ráda zakomentuju, ale ty moje "slavný" komenty stojí za starou belu.

Tenhle styl povídky se mě líbí a proto, no prostě z toho důvodu jsem se rozhodla že budu psát komenty.

Jo a ke kapitolce, pěkná. A dál? *Pokus o vtip. (Haha,... Vím, jsem trubka.)

Hurá do roku, jejda, co je to za rok?

2 P@p P@p | 8. ledna 2009 v 18:26 | Reagovat

Žel Murphy...

Kris, ty jsi pakoň, napsal ti to už někdo?XD

Se vsadím, že jsem první. A propo, vážím si každýho komentáře, ať už je jakej chce...

U nás je rok 2009, a pokud myslíš ten v povídce, tak 2032. XD

3 TEEEEEEEERRRRÝK TEEEEEEEERRRRÝK | 26. února 2009 v 20:12 | Reagovat

Povídka naprosto famózní.Rychle pokráčko!!!!!!!!

4 Tabby Tabby | Web | 19. května 2009 v 10:36 | Reagovat

Je škoda, že už dloho nebyla přidána kapitola... Tohle je jedna z povídek které mě opravdu zaujala =´(... Doufám, že se k tomu někdy vrátíš =)

5 S.e.c.r.e.t.:-ka S.e.c.r.e.t.:-ka | Web | 14. července 2009 v 14:14 | Reagovat

pokráčko....please...skvělá kapilolka..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama