1. Death zone I/II

1. ledna 2009 v 21:43 | P@paja & Drachia |  Question Existence
Miláčci,
dnes se opravdu činíme.

Poets of the Fall - Carnival Of Rust
1. Death zone I/II

Očima sledovala vzdalující se vrtulník.

Vítr neúprosně vál. Slunce žhnulo. Vrstvy písku se vznášely nad zemí. Vysoké duny čněly do výše. Na jejich vrcholcích se tetelil vzduch. Okolo nebylo nic. Jen vyprahlá pustina.

Pokusila se vstát. Tělo měla ztěžklé. S heknutím se postavila. Sebrala ze země samopal a přehodila si ho přes rameno. Se zásobami, co měla v batůžku, vydrží den, maximálně dva.

Hlava ji třeštila, nebyla schopná souvisle uvažovat. Ten, kdo ji omráčil, odvedl svou práci dobře. Snažila se soustředit. Věděla jediné, toho písku začínala mít po krk. Při prvním kroku zavrávorala, ozvala se rána na jejím stehně.

Došla k mrtvolám. Snad najde něco užitečného. Prošla jednoho po druhém. Krom hůlek však neměli nic. Mohla si z nich udělat ohýnek a to je tak všechno.

"Zatracená práce," zasyčela nahlas a odkopla naštvaně kámen.

Byla sama v pustině. Měla jasné rozkazy, s tímhle nepočítala. Překvapili je a oni nic nečekali, nemohli ani zavolat posily. Přiletěl pouze vrtulník, který je měl odvést domů - měl pouhé tři hodiny zpoždění.

Odfrkla si. Neměla žádné kloudně pozitivní vyhlídky. Všude kolem ní bylo alespoň dvěstěkilometrové nic, vyschlá pustina. Od té doby, co mudlové začali válčit s kouzelníky, se celá země rozpadala. Města byla zbořená, opuštěná a zarostlá. Prostí lidé žili v koloniích, bojeschopní válčili. Muži, ženy, děti.

Stála na místě, dívala se před sebe, ani nevnímala mrtvá těla. Nevnímala pozvolna zapadající slunce a nastávající zimu. Posadila se na kámen a zavřela oči. Přetočila se na záda a schoulila se do klubka.

Neměla představu, co bude dělat. Byla dobře vycvičený voják, zodpovědný a schopný důstojník, ovšem jediné, co potřebovala, byl tvrdý spánek.

Rychle se napřímila. "Nesmíš spát!"

Promnula si dlaněmi obličej a postavila se. Roztřásla se. V noci byla pěkná zima. Stáhla ze zad batůžek a vytáhla proteinovou tyčinku. Zakousla se. S plným žaludkem snad něco vymyslí.

Uslyšela křupnutí. Ztuhla. Chytila rukojeť samopalu. Pohotově se postavila a na místě se obrátila. S hledím samopalu u oka mžourala do tmy. Ukazováčkem přejížděla po spoušti. Byla připravena střílet. Pomalu postupovala kupředu. Krůček za krůčkem. Našlapovala potichu. Otáčela se a v půlkruzích sledovala okolí.

Krajinu jemně osvětloval měsíc. Hvězdy zářily. Vítr si tiše pohrával s pískem. Znovu uslyšela křupnutí, tentokrát to bylo před ní. Zamířila tím směrem. Nad mrtvolou vojáka se kdosi skláněl.

"Hej ty, ani se nehni!" zakřičela na osobu. Dotyčný sebou trhl. Zřejmě o ní nevěděl.

"Slyšíš, ani se nehni!" zopakovala. "Mám tě na mušce, ruce vzhůru!"

Osoba se k ní otočila čelem. Nebylo jí vidět do tváře. Vztáhla ruce k nebi a jedním pohybem si sundala kapuci z hlavy. Podle tvaru postavy to byl muž, vysoký a mladý. V záři měsíce působil zvláštně.

Mírně couvla. "Dej ty pracky nahoru nebo budu střílet!" zasyčela. Neposlechl, dál klidně stál a se zájmem ji pozoroval.

"Varovala jsem tě," řekla nakonec a zmáčkla spoušť. Mířila na jeho levé koleno. Střela letěla vzduchem, ale muže nezasáhla. Proletěla jím a skončila v písku.

"Co to sakra..?" Nestačila doříct větu, muž vytáhl hůlku a jedním kouzlem ji poslal k zemi. Riak ležela v písku a držela se za uši. Tak šílený pískot ještě neslyšela. Kroutila se a svíjela. Muž se pomalu přibližoval. Hůlku stále napřaženou. Z toho zvuku se jí málem rozskočila hlava.

Zastavil se těsně u ní. Samopal odkopl stranou. Sklopil hůlku, kouzlo pominulo. Riak zprudka oddechovala. Muž se k ní nahnul. Pozvedl levou ruku, až teď si všimla, že mu modře září. Vlastně to ani nebyla ruka, spíš pařát s ostrými drápy. Přiložil ho Riak na čelo, v ten moment jí projela vlna bolesti. Cítila, jak se jí dostává do mysli, proráží si cestu jejími vzpomínkami. Snažila se ho ze svého vědomí dostat, ale bezvýsledně. Tenhle kouzelník, ať už to byl kdokoli - musela bohužel přiznat - byl velmi dobrý. Proti němu nezmohla nic. Celým jejím tělem protékala magie. Notnou chvíli se probíral její myslí. Zkoumal vše, každý detail, každou skulinku. Vše, co by ho mohlo ohrozit.

Riak sebou začala cukat. Celé tělo jí bolelo, hučelo jí v uších, byla unavená.. Začínala cítit vztek.

"No tak, nemel sebou," okřikl ji.

Naštvaně skousla zuby a z posledních sil ho kopla do hrudi. Zavrávoral pár kroků zpět. Riak se přetočila na břicho a zhluboka se rozkašlala. Muž na ni upřel pohled a chvíli ji pozoroval, zatímco ona se snažila popadnout dech.

Ať už to byl kdokoli, nechtěl ji zabít. Už dávno by to totiž udělal.

Muž ji znenadání překulil na záda, sklonil se k ní. Překvapeně se na něj zadívala. Ruku natáhl k jejímu krku. Pleskla ho přes ni. Opět na ni upřel zrak a poté to zkusil znovu. Nedala se, začala sebou cukat a bránit se. Znaveně si povzdechl a obě ruce jí chytl jednou rukou. Druhou rukou utrhl identifikační značku na jejím krku.

Pustil ji a napřímil se. "Riak O'Darová," zkonstatoval nezaujatě. "Důstojnice, jo?" obočí mu pobaveně vylétlo vzhůru.

Riak se od něj odplazila pár krůčků. Hlavu sklonila k zemi a snažila se nabrat dech. Musel to tedy být lovec. Dobře placená práce, dělali ji jen ti nejlepší. Hledali vojáky, nejlépe vyšší hodnosti, zajali je - klidně i mučili - a pak je odvlekli k nim na základny. Zajatce potom uvěznili, vyslýchali, zabili, drželi, používali jako pracovní sílu.. nevěděla, jak končili.

Nemohla se mu ubránit. Byla zraněná a naprosto vyčerpaná.

Vzhlédla a podívala se mu do očí. Pohledem pomalu sjela na jeho levou ruku. Proto ten dráp, proto ten kabát a dobré magické schopnosti. Zahleděla se mu znovu do očí. Díval se na ni.

Nahmatal něco v kapse a znovu se k ní sklonil. Cukla sebou.

Opatrně ji chytil za ruku a navlékl na ni provázek. Sám se spojoval a prodlužoval. Zářil podobně jako pařát. Druhý konec držel v ruce. Prudce za něj zatáhl a postavil ji na nohy. Sebral její zbraň a hodil si ji přes rameno. Otočil se a bez jediného slova odcházel. Samozřejmě, ona byla nucena jít s ním. Když udělala první krok, sykla bolestí a zastavila se. Ohlédl se přes rameno a pouze škubl provázkem, aby dále pokračovala.

Ona ale stála na místě. Nevšímal si toho a znovu škubl provazem. Nešla. Zamračil se a otočil se na ni.

"Už nemůžu," zašeptala.

Pozvedl obočí a chvíli si ji měřil. "To tě mám jako nýst?"

"Třeba," sykla.

"Dokud můžeš mluvit, můžeš jít. Deme." Prudce škubl provazem. Ztratila rovnováhu a spadla na zem. Popuzeně se na ni podíval a nevzrušeně si povzdechl.

Pomalu si klekla a podívala se na něj. "Podívej se, ty ignorante, celej tejden se plahočim v týhle pustině, mám hlad, mokvá mi noha a chce se mi spát. Takže nikam nejdu!" Škubla provazem pro změnu ona.

"Já říkám, že jdeš!"

"Nej-du!"

"Zřejmě jsem se dost jasně nevyjádřil, půjdeš, ať se ti chce nebo ne!"

Zatáhl za provaz, Riak udělala to samé. Naštvaně zavrčel.

"Buď půjdeš po svých, nebo tě potáhnu za sebou. Vyber si."

"Nebo mě tu můžeš nechat," zamrkala nevinně.

Skousl zuby. "Jak chceš," zasyčel. Škubl za provaz tak, že skončila pusou v písku. Otočil se a jakoby nic ji táhl za sebou.

"Přestaň!"

Otočil se.

Riak ležela v písku, celá špinavá zmoženě oddechovala. Povzdechl si a vydal se za ní. Sklonil se k ní a chytil ji za ruku. Vzpurně se mu podívala do očí. Do dlaně nabrala písek a mrštila ho po něm. Odvrátil hlavu, takže ho minula. Popadl ji do náruče a postavil se na nohy. Cukala sebou a kopala nohama.

"Jestli nepřestaneš, u Salazara, přísahám, že tě budu vláčet za sebou tak dlouho, dokud z tebe nesedřu kůži!" Drze jí přitom máchal ukazováčkem před obličejem.

Přivřela oči, podlamovala se jí kolena. Tak trochu na něm vysela. Pozorněji si ji prohlédl. Nejspíš uznal, že je krapet mimo, a tak si ji přehodil přes rameno. Kupodivu se nebránila. Ušel sotva několik kroků a už tvrdě spala. Přehodil si ji tedy zpět a nesl ji v náručí. Nemohl riskovat, že by se jí překrvil mozek.

Dostane za ni určitě dost peněz. Ne, že by to potřeboval. Lov mudlů je spíš jeho koníček, bavilo ho to, větší adrenalin neznal. Trochu si ji v náručí nadhodil, jelikož mu z náručí málem vypadla. Na svoji výšku byla nezdravě lehká. Až teď měl šanci si ji více prohlédnout a musel uznat, že nebyla k zahození. Sice ho zrzky moc nebraly, ale v téhle době si člověk nevybere. Musel se nad směrem svých myšlenek uculit. O tomhle přemýšlet zrovna nechtěl.

Začal se soustředit na cestu, jestli se to tedy dalo nazvat cestou. Kráčel svižně, měl neblahé tušení, že se blíží písečná bouře. Do zbořeniště to bylo naštěstí už jen kousek.

Šel dál, než se dostal ke skalnímu převisu. U vchodu do jeskyně se terén dost zvyšoval, a tak si Riak přehodil přes rameno, aby mohl volnou rukou udržovat rovnováhu. Stoupal stále vzhůru, po štěrku to klouzalo, párkrát mu podjely nohy, ale včas to vyrovnal.

Když se stezka rozšířila, vzal ji znovu do náruče. Vchod jeskyně byl úzký, dokonale chráněný před nevítanými návštěvníky či zvědy armády. Protáhl se i s Riakou dovnitř. Vnitřek jeskyně byl malý, ale dvěma lidem dokonale stačil. Položil ji na zem. Vytáhl hůlku a ve vzdálenějším rohu vyčaroval kůl. Pak ji s pomocí očarovaného provázku k němu přivázal. Riak se na podlaze mírně zavrtěla, ale spala dál.

Lovec mávl hůlkou a v okamžiku ozářilo jeskyni světlo z ohniště. Sednul si k ohništi, hlavu opřel o skalku. Samopal odložil stranou. Rukou si promnul unaveně obličej. Ještě nesměl spát. Ta malá ještěrka by určitě chtěla vzít roha. Vytáhl z kapsy balíček cigaret, škrtl zapalovačem a mocně popotáhl. S úlevou vyfoukl obláček dýmu. Zadíval se do ohně. Plameny ho fascinovaly. Uklidňovaly ho víc než cigarety. Dokouřil cigaretu, típl ji o skálu, opřel se a zavřel oči.

Chvíli bylo ticho, než uslyšel šramot. Koutky úst mu vyletěly do pobaveného úsměvu.

Tak přeci jen nezklamala.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kris Kris | Web | 1. ledna 2009 v 22:46 | Reagovat

Dobrý,jak sem napsala předtím. Je to prostě něco jinýho.

2 P@p P@p | 4. ledna 2009 v 11:46 | Reagovat

Jsem ráda, že se líbí.

3 Tabby Tabby | Web | 19. května 2009 v 10:29 | Reagovat

Jak jinak než chválím, je to psané hodně poutavě... Proto nedělá člověku problém se do toho zahryznout =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama