6. I´m same lake you

26. listopadu 2008 v 19:03 | P@paja |  You never know what can happen
Servus.


Ehm, tak po velmi dlouhé době jsem se odhodlala, k napsání další kapitoly k YNKWCH. Moc se toho v ní neděje, doufám, že částečně uspokojím vaše choutky. Je spíš taková vysvětlovací, ale určitě se můžete těšit na další, ta bude akčnější.

Dost mích žvástíků, užijte si to a prosím o komentáře, jsem ráda za každý, ať už kladný či nikoliv.

PS: Za chyby se omlouvám, nechtěj se mi hledat… *Tady je zas někdo línej, že?*
Pussycat Dolls - Take over the world

6. I´m same like you

Byla zmatená, naštvaná a začínala jí docházet trpělivost.

Cítila nepředstavitelné horko. Krůpěje potu pomalu stékaly po její kůži, doháněly ji k šílenství. Připadala si, jako by jí někdo namáčel do lávy. Jediné, co si v této chvíli přála a po čem toužila, byla studená lázeň. Nedalo se to vydržet, potřebovala to ze sebe nějak dostat, a tak sebou začala zoufale zmítat. Křičela a absolutně nevnímala své okolí.

Chtěla jen jediné. Chlad.

Srdce jí divoce naráželo do hrudi. Ucítila na svém těle čísi ruce, pevně ji držely a zabraňovaly v pohybu. Tedy, alespoň se o to snažily. Házela sebou velmi prudce a řev, který vydávala, byl ohlušující.

"Sakra Jamesi, pomoz mi s ní!" křikl na svého kamaráda Sirius, který měl co dělat, aby mu dotyčná pacientka zmítajícími se pěstmi jednu neubalila.

James na nic nečekal, chytil dívku za nohy a přirazil je dolů k matraci. Zabránil jí tak Siriusovi vykopnout zuby.

Žár, který cítila byl nesnesitelný. Prohnula se v zádech a chtěla se jim vysmeknout, jenže oba byli o dost silnější než ona. Házela sebou a svíjela se v návalu náhlé bolesti, než ji začaly opouštět síly. Cítila jemné zatemnění mysli a pak už nic. Napnuté svaly ochably, žár pominul a dívka se bezvládně sesula zpět do podušek.

Oba chlapci ji stále ještě drželi, jelikož si nebyli jisti, jestli je opravdu po všem. James hodil pohledem po Siriusovi. "Co to, k sakru, mělo znamenat?"

"Nevím," odpověděl Tichošlápek popravdě. "Že by další záchvat?"

"Nejspíš. Podívej se na ni, celá hoří. Musíme sehnat ošetřovatelku. Kde vůbec je?"

"Šla na oběd. Říkala mi, ať to tady ohlídám, než se vrátí."

"Dobře, tak tady zůstaň a já pro ni doběhnu. Hlavně dávej bacha," mluvil James a vzápětí se rozeběhl ke dveřím, " a ať tě nepokouše!" dodal ještě přes rameno a zmizel v záhybu chodby.

Dívka ležela v posteli a celá se třásla.

´Nejspíš má zimnici,´ pomyslel si Sirius. Pro jistotu jí přitáhl peřinu až ke krku.

Vypadala nevinně a příšerně bezbranně. Nikoho by nenapadlo, že je vážně nemocná. Ošetřovatelka sice tvrdila opak, ale Sirius věděl své. Četl o průběhu Likantropie snad všechno a u ní se projevovaly všechny příznaky. Sám však ve skrytu duše doufal, že tomu tak není, už jen kvůli Remusovi. Chudák Moony, zblázní se, až se dozví, že napadl člověka, navíc dívku.

Od jejich hospitalizování uběhly tři dny a ani jeden se ještě neprobral. Pořád byli v kómatu a vysokých horečkách. Siriusovi bylo z toho všeho na nic. Nemohl jíst, ani spát. Dělal si starosti. Záleželo mu na Remusovi a z neznámých důvodů i na té dívce. Nevěděl proč, prostě to tak bylo.

Netrvalo dlouho a madam Pomfreyová rozrazila dveře ošetřovny. Vypadala unaveně a otráveně zároveň. Došla k lůžku, již klidně oddechující dívky. Položila jí ruku na čelo, zamumlala si pro sebe pár tichých nadávek a pak se vydala do skladu pro nějaké lektvary.

"Stalo se něco za tu dobu, co jsem tu nebyl?" zeptal se Dvanácterák.

"Ne, nic," zakroutil Sirius hlavou.

James přikývl a dál už se neptal. Posadil se vedle na postel a střídavě sledoval oba pacienty.

Madam Pomfreyová vykráčela ze skladu, přistoupila k lůžku. Připravila si pár obkladů a pak je soustavně přikládala dívce na čelo.

Dívka se pod dotekem ošetřovatelky mírně zavrtěla, a pak pomalu otevřela oči. Zmateně se rozhlížela okolo, než očima zakotvila na madam Pomfreyové. Ta se na ni lehce usmála.

"Konečně! Dobré odpoledne," promluvila na ni klidným hlasem.

Dívka na ni nechápavě hleděla, v jejích očích byl znát zmatek a chaos.

"Kdo… kdo jste?" zeptala se nejistě.

"Jsem madam Pomfreyová ošetřovatelka. Pracuji zde v čarodejnické škole čar a kouzel, drahoušku. Jak se jmenujete vy?"

"Jsem Angel Walkerová. Jaký čarodějnice? Jaký kouzla? O čem to, krucinál, mluvíte?" zeptala se nechápavě a hleděla na ošetřovatelku jakoby spadla z višně.

Ošetřovatelka se jen mile usmála. "Drahoušku, je normální, že si po takovém traumatu určité věci nepamatujete, ale nebojte za pár hodin si vzpomenete," ujišťovala ji honem.

"Na co mám vzpomínat? Já si všechno dobře pamatuji. To vy jste zmatená!" ohradila se naštvaně. "Kde to vůbec jsem? Co jste zač? A…" Dívka ještě chvíli zmateně mluvila, než si vzpomněla…

Zarazila se. Očima upřeně hleděla do jednoho bodu. Myšlenkami se vrátila zpět. Vzpomněla si na noc, kdy ji to divné zvíře potrhalo. Vzpomněla si na vše. Na úplněk, na útěk, na bolest, ... Vytřeštila oči. Otřásla se. Kde to, k sakru, je? Co tady dělá a kde je její pes? Pohledem se vrátila zpět k ošetřovatelce. "Můžete mi odpovědět? Je to slušnost, víte!" dodala.

Madam si povzdychla. "Vždyť už jsem vám to řekla! Jste na čarodejnické škole v Bradavicích, přesněji v ošetřovně. Dnes je 29. října, jestli vás to zajímá!" řekla jasně.

´Vždyť ta ženská vůbec neví, o čem mluví,´ pomyslela si. "Cože? Jaký říjen, vždyť je konec srpna! Co to pořád plácáte za nesmysly?!"

Ošetřovatelka pozvedla oči ke stropu a prosila všechny svaté o silnou dávku trpělivosti. Zhluboka se nadechla a promluvila: "Slečno, ujišťuji vás, že jediný, kdo je tu zmatený jste vy! Dnes je opravdu 29. říjen 1979!"

Angel vyprskla smíchy. "Bože, vy se mi snad zdáte. Rok 1979? Jste cvok a tohle je zřejmě blázinec…" pochechtávala se dál.

"Takový tón si vyprošuji!" rozčílila se. "Važte slova, mladá dámo!"

Angel zvážněla. "Vy mi teda tvrdíte, že není rok 2008, ale 1979? Jsem magor já, nebo vy?"

"Vážně je rok 1979," vmísil se do rozhovoru James.

Angel si až teď všimla, že je v místnosti i někdo další. Sjela pohledem Jamese i Siriuse od hlavy až k patě. S pozvednutým levým obočím se zeptala: "A vy dva jste?"

"Ehm, neruším," odkašlal si kdosi ode dveří. Všechny zraky přítomných se upřely tím směrem. U dveří stál velmi starý muž, s dlouhými vlasy i vousy. V obličeji mu pohrával milý úsměv.

Madam Pofreyová si okamžitě stoupla a upravila šaty. "Pane řediteli, už jste tady?" zeptala se udiveně.

"Ano Popy, jsem. Tak se naše šípková Růženka probrala, že?"

´Bože, tomu dětkovi neujde nic…´ pomyslela si pro sebe nakvašeně. ´Může mi tenhle bordel někdo konečně vysvětlit?´

"Jak se jmenuje?" zadíval se na Angel skrz půlměsíčkové brýle a ten jeho stupidní výraz ho neopouštěl.

"Jmenuje se Angel Walkerová, ale je nějak zmatená. Tvrdí, že je z roku 2008, takový nehorázný nesmysl!"

"Ale to není nesmysl!" zaprotestovala. "Sakra, to jste se všichni totálně zbláznili!" Začínala jí docházet trpělivost.

"Slečno Walkerová, nerozčilujte se. Radši mi povězte, co se vám přihodilo. Vás ostatní prozatím požádám, abyste odešli."

Počkal než se dveře ošetřovny zavřely, poté usedl na kraj Angeliiny postele a šibalsky na ni mrkl.

´Ten dědek je vážně pošuk…´ proletělo jí hlavou. ´Do jakýho cvokhausu jsem se to dostala?´

"Tak spusťte, slečno. Poslouchám vás."

Angel nejdřív nevěděla, co má dělat, ale když se ten dědek nepřestával culit, začala. Řekla mu vše. Mluvila a on ji nepřerušoval, celou dobu ji pozorně poslouchal, a když skončila nastalo dlouhé ticho.

Po chvíli ho protnul jeho vyrovnaný klidný hlas. "Takže, abych uvedl věci na pravou míru. Vy jste se nezbláznila a ani my ne. Stala se vám totiž politování hodná nehoda. Byla jste v nesprávnou dobu na nesprávném místě…"

´Jo, tak z toho jsem vážně moudrá,´ pomyslela si.

"Víte, toho večera, kdy jste se objevila v Zapovězeném lese, prakticky jste se přemístila v čase. Naše dva světy se setkaly. Byla to nehoda a ministerstvo na to přišlo teprve včera. Prováděly jeden pokus a nějak to zpackali. No, nebudu to rozvádět, máte docela štěstí, že jste to přežila. Zkuste tomu čelit a slibte mi, že nezačnete křičet. Ještě vám totiž musím sdělit daleko horší zprávu…"

"Horší? Co může být horší? Dostanu se zpátky? Dostanu se někdy domů?"

"To jsem vám právě chtěl vysvětlit. Šlo by to, ale něco nám v tom zabraňuje."

"Co vám v tom, k sakru, může zabraňovat? Já chci domů! Do svý doby!" Měla co dělat, aby nekřičela.

"Nejde to, jelikož jste prošla jistou změnou…"

"Jakou změnou?"

"Jste Likantropik."

"Cože jsem?"

"Vlkodlak."

"Cože!"

***

Angel si připadala jako ve zlém snu. Bála se. Všeho a všech. Proč ona? Proč?

Cítila se osamocená. Nevěděla, co má dělat. Chyběla jí rodina a přátelé. Všichni jí připadali sto let za opicema. Vždyť ani neví, co je to mobil. Když poprvé přečetla knihu od Rowlingové, strašně moc si přála, aby to byla skutečnost. Teď je zde. Nepřipadalo jí to nijak bombastické. Vlastně tady byla nehorázná nuda. Ty telata se pořád jen učí a ke všemu nemohla nikomu říct, že je z budoucnosti, jelikož by to dle názoru toho senilního dědka mělo nedozírné následky. Tomu se říká ironie.

Seděla ve Společenské místnosti dívala se do plamenů. Dandy klidně chrupal v jejím klíně. Příjemně hřál a částečně ji uklidňoval. Od doby, co se probrala uběhly dva týdny. Za tu dobu se celý její dosavadní život obrátil vzhůru nohama.

Brumbál ji donutil nastoupit do školy, poslal ji do Nebelvíru, musí prý studovat. Taky si předsevzal, že jí naučí kouzlit. Pořídil jí hůlku a sám ji každý večer doučoval. Upřímně bylo jí to fuk. Kašlala na školu, kašlala na pravidla. Do hodin chodila pozdě, pokud možno, tak vůbec ne. Uniformu odmítala nosit. Ostatní se vyptávali, když jim však odpovědí bylo pouhé mlčení, přestali. Nesmí přece zradit Brumlu a kecat o své době. Bude tedy mlčet. Neměla ráda lhaní a taky lhát nebude.
Jediné osoby, které jí byli bližší, byli James a Sirius, celkem jim věřila. Navíc s něma byla sranda. Kluci se ji snažili rozptýlit, věděli, že je Likantropik a pomáhali jí. Pořád ji někam tahali a něco ukazovali.

´Co jen budu dělat?´
povzdechla si.

Z myšlenek ji vytrhl Tichošlápek s Dvanácterákem, oba si kecli hned vedle ní na gauč. Přikvaltovali rovnou z hodiny.

"Zdar Angí, jak je?" prohodil James úsměvně.

"Jak myslíš, že mi může bejt?" otázala se.

"Určitě bombasticky, protože nás vidíš…" dodal Sirius. "Heleď proč jsi zase nebyla na hodině? McGonagalka se mohla vzteknout, že jsi zase chyběla."

"Nechce se mi tam, stačí?"

"Nestačí, takhle tě dřív nebo pozdějc vyrazej," promlouval jí do duše pro změnu James.

"O tom vážně pochybuju."

"Jak myslíš," dodal a spiklenecky mrknul na Siria. Však oni se postarají o to, aby zítra byla na vyučování.

"Hej Angí, pojď s náma ven, nasněžilo, tak tě pořádně vyválíme ve sněhu. Určitě se ti to bude líbit, tak pojď. Zmizí ti aspoň ten tvůj otrávenej ksichtík a dostaneš trochu barvy," pobízel jí Tichošlálek. Na to vyskočil a snažil se jí vytáhnout na nohy, James mu ochotně pomáhal.

Netrvalo dlouho a už se všichni váleli ve sněhu. Nejdřív Ang s Jamesem vyváleli Siriuse, pak Sirius s Ang zahrabali Jamese. Když se James vyhrabal ze závěje, chechtal se jako blázen. Podíval se na Ang, sjel ji pohledem a dodal: "Angí, ty jsi nějaká moc suchá."

Angel zmrzl úsměv na rtech. "Né, kluci neblbněte," promluvila, pomalu couvajíc. Oba se šklebili a šli s napřaženýma rukama za ní.

Na nic nečekala, otočila se a vzala nohy na ramena. Kličkovala a snažila Pobertům utýct. Utíkala, co se dalo. Marně oba byli rychlejší. Sice jim to chvíli trvalo, ale nakonec ji chytili. Ang se vzpírala a ječela z plna hrdla.

"Tak kam s ní?" otázal se James.

"Nikam," zaprotestovala. "Hezky mě pustíte."

Sirius se rozchechtal. "Proč myslíš?"

"Protože už s váma nikdy nepromluvím," vyhrožovala.

Vyvolala tím jen další vlnu smíchu.

"Hele Jimi, vidíš támhletu krásnou závěj, ta je jako dělaná pro naši Ang, co myslíš?"

"Souhlasím."

"Né, do tý závěje né, já nesouhlasím!" protestovala dál a škubala sebou. Dandy mezi nimi radostně poskakoval a poštěkával. "Dandy trhej, zachraň paničku!" křikla po psíku. Ten na ní jen koukal čokoládovýma očkama a znovu štěkl.

"No ták, ty podrazáku jeden chlupatej," pobídla ho znovu.

Bez úspěchu, a tak ač se snažila, jak se snažila, nakonec skočila v hluboké závěji také. Kluci ji nijak nešetřili, naházeli jí sníh pod bundu, za krk, zkrátka všude. Vyhrabala se na nohy a začala vysypávat sníh z pod bundy. Poskakovala a prohýbala se, protože ji sníh strašně studil. Když skončila, nakvašeně se na oba podívala a křikla: "Tak tohle jste vážně přehnali!"

Oba najednou ztichli. Přestali se smát a zvážněli. Angel to nevydržela a vyprskla smíchy: "Měli byste se vidět…," na to po Siriusovi mrskla sněhovou koulí a dala se do běhu. Utíkala do hradu, snad se jí to podaří.

Sirius měl pravdu, cítila se mnohem lépe, alespoň prozatím...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kris Kris | Web | 9. prosince 2008 v 10:36 | Reagovat

Pěkný, zatím jsem si u téhle povídky přečetla jen tuto kapitolu.

2 P@p P@p | 10. prosince 2008 v 8:12 | Reagovat

Kris, díky. Doufám, že si to v budoucnu přečteš celý XD

3 Andy Andy | Web | 18. prosince 2008 v 10:12 | Reagovat

jůůů P@py to se ti povedlo! Jsem se tu šíleně nasmála těm jejím komentářům o Brumbálovi :D Jako fakt měla by jsi mě vidět, vyprskla jsem smíchy uprostřed hodiny informatiky.... ale fakt, moc se ti to povedlo :)

4 P@p P@p | 4. ledna 2009 v 11:48 | Reagovat

Super, snad si nepoprskala monitor, mě se to povedlo a ne jednou XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama