5. Nač ta hysterie, pane Pottere?

2. června 2008 v 9:00 | P@pajka |  You never know what can happen
Lidi, milujte mě... !


Milujete mě? Já jsem naprosto dokonalá.

Nu což, trocha samochvály neuškodí ;p

Dneska odjíždím - pro ty méně chápavé je tu názorná ukázka *brmm, brmm, brrr* na ŠVP. Takže touto kapitolkou se s Vámi loučím a přeju krásnej - hnijící pobyt ve škole.

Muhehe… *šílený smích šílence* (dobře Vám tak ;)

Samozřejmě, bych prosila komentíky...
5. Nač ta hysterie, pane Pottere?

´To je zase den,´pomyslel si hořce.

James s pejskem v náručí doběhl vzdalujícího se Siriuse, srovnal s ním hbitý krok a nemohl si nevšimnout kamarádovi zamračené tváře.

"Siriusi?" Začal z ničeho nic.

"Hmm?"

"Mám takový divný tušení, že na tenhle den jen tak nezapomeneme."

"Asi tak nějak, pochybuju, že za tenhle kousek budem leštit poháry a brnění."

"Myslíš si, že Brumbál o těch našich toulkách ví?"

"No, je to těžko pravděpodobný, ale přece jen je to Brumbál. O čem ten neví…"
Prošli vstupní bránou a začali stoupat po schodech. Každý se utápěl ve svých myšlenkách...

"Jime, já jen doufám, že se to vysvětlí a všechno bude v pořádku."

James několikrát zamrkal, nakrčil obočí a pak se zastavil. Podíval se zpříma do očí svého přítele a promluvil. "Víš, všechno na světě má řešení, není zrovna lehký ho najít, ale je, když člověk pátrá. Nenechat se odradit hned při první příležitosti, vytrvat a nevzdat se. Později se řešení samo vyplaví napovrch, všechno je pak jednodušší a jasnější. Zvítězit nad sebou a nenechat se skopnout dolů. Ovládnout se, důvěřovat sobě a pravdě, v kterou věříš."

Sirius se na něj chvíli díval s obdivem než se jeho tvář zformovala do podezíravé grimasy. "Na
tohle jsi přišel sám nebo ti to někdo řekl?"

James se zašklebil. "Řekla mi to moje mamka, když jsem fňukal nad koštětem a nechtěl jsem na něj už v životě vylízt. Bylo mi tehdy pět."

"Chytrá to žena." Ocenil ji Sirius a pak mu nedalo a musel si rýpnout. "Jime, ty že jsi nechtěl vylízt na koště, to je mi novinka. Myslel jsem, že jsi se s ním narodil a lítal jsi už v Pamperskách."

Jim se nad Siriusovou poznámkou musel usmát. Vzpomínka na dětství ho příjemně zahřála u srdce. "Tichošlape, víš, že tě mám rád, kamaráde?"

Tázaný na pár milisekund přimrzl k podlaze, mysl mu šrotovala, pak se ale jeho rty roztáhly do příjemného úsměvu. "Vždyť já tě mám taky rád," řekl popravdě. Takhle sentimentální nebyli už hodně dlouho, to bude nejspíš těma hormonama, ale čert ví…

===

Netrvalo dlouho a došli na práh ošetřovny. Madam Pomfreyová už na ně netrpělivě čekala. Pomohla Siriusovi dostat Moonyho z nosítek a uložit ho do postele.

"U Merlina, kde jste byli takovou dobu?" Tázala se naštvaná ošetřovatelka.

"Víte, ono dostat do sedmého patra přeměněnýho vlkodlaka, není zas tak jednoduchý," promluvil vážně Sirius.

"No nepovídejte?" Divila se s nepopřeným sarkasmem a poté pokračovala: "Mluvila jsem s
ředitelem, říkal, že kouzla proti mudlům, jsou plně funkční a že nedošlo k jejich narušení, takže naše mladá pacientka je nejspíš čarodějkou."

"Tak proč se nebránila?" Divil se James.

"Pane Pottere, je těžké bojovat s vlkodlakem a navíc nevíme, jestli tu hůlku někde neztratila," dedukovala madam Poppy a přitom se plně věnovala uzdravování Náměsíčníka, který se zdál být bledší víc než kdy dřív. "Navíc, mohl ji překvapit, napadnout ze zálohy, je tady mnoho variant útoku, my si však na odpovědi budeme muset ještě počkat."

"Jak je vlastně na tom?" Optal se pro změnu Sirius.

"Je ve velmi těžkém kómatu, ale podařilo se mi její stav stabilizovat, takže nejspíš bude žít. Pokud nenastanou komplikace, samozřejmě."

"Myslíte si - nebo, ehm, byla by tu možnost, že ji Remus infikoval? Bude z ní vlkodlak? Ona se mě už totiž pokusila napadnout, měla záchvat nebo tak něco…" Mluvil dál Sirius.

Madam Pomfreyová se narovnala v zádech a odstoupila od Remusovi postele, který už byl nyní v
pyžamu - s medvídkem Púem (dodatek by Drach) - a klidně oddychoval. "Tohle je otázka na kterou neznám odpověď. Udělala jsem, co bylo v mých silách a pevně věřím, že se nestane vlkodlakem. Moment, říkal jste, že vás napadla, zranila vás?"

"No, mě ne, ale Jimiho kousla do ramene."

Pohled madam Pomfreyové šlehl stranou a zabodl se do páru tmavě hnědých oříškových očí. Rázným krokem k němu přistoupila a až teď si všimla, že v náruči něco svírá.

"Co to držíte? To je pes?!"

"No… ehm… ano, našel jsem ho ležet u jezera, nejspíš bude její… je zraněný," řekl James a v hlase mu zazněla nevyřčená prosba.

"Počkejte, podívám se na něj." Ošetřovatelka si převzala malého tvorečka schouleného do klubíčka a položila ho na vyčarovaný stůl.

Prohlédla a prohmatala jeho tělo. Poté se soustředěným výrazem dala do díla. Z její hůlky šlehaly zaklínadla a hojily potrhanou zvířecí kůži. Pejsek měl vyplazený jazyk a rychle oddychoval. Třásl se, ale každým dalším kouzlem třas slábl, až nakonec zmizel úplně.

"Tak… hotovo," promluvila najednou s jistou dávkou únavy v hlase. "Pane Pottere, ukažte mi to rameno," rozkázala.

"Ale to nic není vážně, jen kousnutí," bránil se James.

"Tak právě proto mi to ukažte!"
James si jen povzdychl, vyhrnul si rukáv košile a zarazil se.

"Ježiši," vykřikl Sirius a vykulil oči.
Ošetřovatelka uchopila Jamesovo poraněné rameno a zkoumavě si ho prohlížela.

"Co to, k sakru, je?" Zděsil se James pisklavým hlasem.

"Rychle šířící se infekce," žasla madam Pomfreyová.

"Jak to myslíte ´rychle šířící se infekce´?" Jamesovi přeskakoval hlas z jedné, pro chlapce nepřirozené, výšiny do druhé. "Vždyť - vždyť-" koktal přerývaně, začínal panikařit a nijak to neskrýval.

´Tohle chce klid, klid, klídek, nic se neděje, ale jak se mám, k sakru, uklidnit, když - sakra! Tohle mi fakticky chybělo…´

"Jen klid! Vypadá to, že jste vůči vlkodlačímu kousnutí imunní," promluvila pomalu ošetřovatelka, aniž by od Jamesovi ruky odtrhla pohled.

"Cože?!" Zahýkal a jeho hlas mu nebyl vůbec podobný. "Jak můžete říct, že jsem imunní? Když mám polovinu ruky - ehm - jak to… jenom říct? Zčernalou? Zanícenou? Podebranou? ODUMŘELOU….?" Nechápal dál a zoufalství ho neopouštělo.

"Víte, pane Pottere, takhle rozsáhlá infekce by normálního člověka už dávno zabila, ale s vámi, jak je vidět, to nic nedělá. Nepotíte se, nemotáte se a jste plně při vědomí…"

"Tak touhle teorií jste mě vážně uklidnila!" Skočil jí do řeči a hroutil se dál.

"Jime, na tom něco je," vložil se do toho Sirius, "na to, jak máš černou ruku, vypadáš dobře."

"Siriusi, prosímtě…" Pištěl James a zhroutil se na židli.

"Tak a dost!" Prskla přísně ošetřovatelka tohoto hradu. "Pane Pottere, koukejte se vzchopit! Chováte se jako malé dítě!"

"To se vám to kecá, vy nemáte místo paže uhel!" Zuřil James a z hysterie, přecházel plynule do útoku.

"Nebuďte drzý nebo vám tu ruku neuzdravím," vyhrožovala a málem mu ukazováčkem vypíchla oko.

"Vy - vy mi chcete říct, že to umíte uzdravit?" Divil se James a samým překvapením málem spadl ze židle.

"Tvrdila jsem snad opak? Kdybyste - ale to je teď jedno." Vydechla vyčerpaně madam Pomfreyová. "Počkejte tady na mě." S tím se otočila a odpochodovala pro potřebné lektvary do svého skladu.

===

Ležela, vnímala své tělo, vnímala pachy a vůně. Vstřebávala všechny okolní vjemy. Slyšela hlasy, rozuměla jim, jak ráda by se pohnula a odpověděla. Nešlo to. Nevěděla, kde je, nevěděla, jak dlouho, nevěděla nic. Věděla jen a pouze to, že byla zraněná. Před tím cítila nesnesitelnou bolest, ale teď necítila nic. Bylo to dobře nebo špatně? Byla či vlastně je v tomto stavu dlouho? Toužila otevřít oči, chtěla, ale její pokusy byly marné. Nemohla pohnout ničím, žádnou svou končetinou, mohla pouze nehybně ležet. Štvalo ji to. Štvala ji celá tahle hloupá situace. Nesnášela bezmocnost a o to víc proti ní bojovala. Cítila na svém těle těžké teplé podušky.

´Prosím, já se chci probudit! Prosím…"

Chtěla plakat a křičet. Chtěla pryč. Utéct někam hodně daleko. Chtěla udělat jakoukoli věc. Cokoliv…

Proč ona? Proč teď? Proč? To hloupé tázací zájmeno. Vztek a nevyřčené otázky se v ní pomalu hromadily.

´Chci se pobudit, chci se probudit - co chci? Probudit se! Probudit se - co? Chci! Háló, slyší mě někdo?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lea Lea | Web | 2. června 2008 v 14:18 | Reagovat

Chytete me!!!! papajinko moje nejmilovanejsi!!!!!!! zboznuju te! a jeste vic zboznuju tuhle povidku!!!!!! to je neco neskutecneho!!!!! cekali jsme cekali ale stalo to za to!!

2 Nera Nera | Web | 2. června 2008 v 15:41 | Reagovat

Jééééé, Papáj! Tak ses konečně ozvala, zlatko! A dokonce s další kapittolkou. No ty seš mi poklad! Kapča byla perfektní a já se nemůžu dočkat pokračování. Bude brzo? Tedy když nepočítáme týden, co seš pryč....

3 Kayla Kayla | 2. června 2008 v 16:03 | Reagovat

paradni kapitola.Je to strasne mooooc hezky!!!!!!

4 leenikk leenikk | Web | 2. června 2008 v 19:00 | Reagovat

Mě snad šálí zrak, ne? Hej fakt! paja napsala kapitolu! není možné. Štípněte mě nědko... no dobře tak jo, už jsme uvěřila, po předčtení.

Super kápa, ikdyž tak pozdě... příště se musíš zlepšit, jo? zase jsme se nasmála hlavně u toho Siriho:na to, jak máš černou ruku, vypadáš dobře :)) prostě mazec:))

Ps: "proč" je zájmeno? Já bych řekla, že příslovce

5 KiVi KiVi | Web | 3. června 2008 v 19:49 | Reagovat

suprový....ufff pejsánek to přežil :)) no hurá...už jsem myslela že ses na to vybodla :) Tak snad si to teď u nás vyžehlíž nějakou rychle přidanou kapitolou :)

6 Keira Fey Keira Fey | E-mail | Web | 6. června 2008 v 12:11 | Reagovat

^_^ no konečně, stálo za to si počíhat ;) užila jsem si to, pěkně se mi to četlo, kapitola se ti povedla :) jen tak dál. a potěšila jsi mě s malým hafanem, žije ^_^

7 Envy Envy | Web | 7. června 2008 v 21:36 | Reagovat

jen se ptej děvče... XD Sqelá kapča.. Takový zamýšlející se Black jo XD a Potty k tomu XD hmm... to se jen tak nevidí XD super kapča fáktyš XD

8 P@paja P@paja | 11. června 2008 v 18:11 | Reagovat

Holčiny, mockrát děkuju za pěkný komentáře. Zatím nevím, kdy přibude nová kapitola, možná už ale bude brzo ;) Takže vydržte...

9 kája kája | 22. července 2008 v 15:54 | Reagovat

je to moooooc pěkný...přidej pls další kapču...PLSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSPLSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSSPLSSSSSSSSSSS

10 wisty wisty | E-mail | Web | 30. července 2008 v 14:58 | Reagovat

jé, tahle povídka je fakt moc hezká:) a v minulé kapči se mi moc líbil Sirius, jak říkal, že by si toho hafánka nechal:) každopádně doufám, že brzo bude další kapča:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama