4. To je zase den!

3. dubna 2008 v 20:01 | P@paja |  You never know what can happen
Vy moji milovaní,
hádejte, co pro Vás mám…

No, nic tak závažnýho to není, jen hyper super exklusive nová kapitolka k YNKWCH. Vím, že jsem sem nic dlouho nepřidávala a moc se omlouvám. *kajícný pohled, škyt*

Však Vám to vynahradí její délka ;op. Zase mi připadá, že se v ní nic moc neděje. Taky mám podivnej pocit, že je trochu více ukecanější než předtím a moc zdlouhavá. Nu což, dost keců, užijte si to a zase někdy příště… *poslední tři slova zanotovaná*

Toto jest věnováno ouplně v všem ;)
Be free…
4. To je zase den!

James se Siriusem se na sebe podívali, kývli na souhlas a otočili se k odchodu.

Bok po boku vyšli z ošetřovny na chodbu. Jejich rychlý krok se rozléhal a odrážel od okolních stěn. Hlavou jim míhaly různé myšlenky nad posledními událostmi, které se za tak krátkou dobu odehrály…

"Ty brácho, jsem docela zvědavej, kdopak to je?" Prohodí jednu z otázek, která ho už pěkně dlouho žere.

"Já taky Tichošlápku, já taky," odpoví mu zamyšleně James. "Jsem zvědavej, co nám poví za blábol. Teda, jestli vůbec něco poví, třeba ten útok ani nepřežije. Vypadalo to dost vážně, i když Pomfreyová má zlatý ručičky, pochybuju, že se dožije rána," dokončí svou řeč se slyšitelnou dávkou pochybností v hlase a pohlédne na svého přítele.

"Taky nad tím dumám. Mudlové málokdy přežijou útok vlkodlaka, vlastně ani o žádným nevím. Doufám, že ona bude výjimkou, už jen kvůli Remusovi. Co myslíš?"

"Snad máš pravdu a dostane se z toho. Nechtěl bych o úplňku hlídat dalšího vlkodlaka. Nevidím to moc nadějně, dost ji potrhal."

"To jo, když jsem ji viděl tam v tý trávě, byl jsem trochu zaskočenej. Vypadala strašně. Z hlavy to nedostanu ještě hodně dlouho…"

Po kratší odmlce Sirius znovu pokračuje: "Jenže zase na druhou stranu, pokud ji jenom potrhal a její krev se nesetkala s jeho slinama, je tu šance, že Remus nebude mít kámošku vlkodlačici,"

"Hm, to je celkem možný. Chudák Rem, dělám si o něj starosti. Chápeš? Napadl člověka a navíc mudlu! Nechci vědět, co s ním bude. Tohle se nemělo stát," povzdechl si James a sklonil hlavu k zemi. Bylo mu mizerně, pořád ho štípalo pokousané rameno a hrozně se bál o svého kamaráda. Moc dobře věděl, že se z toho Remus sesype a bude si ten nešťastný večer vyčítat do konce života. Přál si, aby se to nestalo, aby se ta holka nikdy neobjevila a aby se všechno smazalo. Jak rád by vrátil čas, jenže moc dobře věděl, že je to nemožný. Stalo se a on, ani nikdo jiný to nezmění a Remus, ač je v tom trochu nevinně, bude muset nést následky.

"Brácho, nevěš hlavu. Bude to dobrý. Uvidíš, Brumbál to nějak srovná," promluvil do ticha Sirius a povzbudivě poplácal Jamese po rameni. Ten pod jeho gestem zaskřípal zuby a zkřivil obličej do bolestivé grimasy. Sirius okamžitě svou rukou ucukl.

"Primiň brácho, nevěděl jsem, že to tak bolí a popravdě jsem na to tví zranění tak trochu zapomněl," zabrblal Sirius omluvně a na jeho obličeji se mihl letmý úšklebek.

"Dobrý, jen mi na to už nešahej, bolí to jak sto avadů," bručel James a stále si mnul ono pokousané místo, "nikdy bych nevěřil, že může kousnutí tolik bolet," kňoural si pro sebe. Jenže to zřejmě nebylo zase až tak potichu, jak si myslel, protože si ho Sirius zkoumavě prohlížel.

"Jime, jsi v pohodě?" Optal se s trochou starostlivostí v hlase.

James nechápavě povytáhl obočí. "Proč bych jako neměl?"

"Víš, já jen že z famfrpálu máš milion daleko těžších zranění a nikdy jsi takhle nevyváděl," řekl popravdě Sirius a zadíval se na svého přítele velmi zvláštním pohledem.

"No a? Taky jsem jenom člověk a nemusím si pořád hrát na tvrďáka!" Zaprotestoval mírně načuřeně James.

"Brácho, já to tak nemyslel, nemusíš se hned vztekat!" Namítal na svou obhajobu Sirius a dál pokračoval: "Hele, jen mě napadlo, jestli se ti do toho nedostala infekce nebo tak něco. Co já vím, měl by jsi se o tom poradit s Pomreyovkou!"

"Kámo, co se tak staráš, nic to není, jenom kousnutí od pomatený puberťačky!"

"Jime, tohle není žádná blbá sranda! Nevím, jak rychle se to přenáší, ale dej na mě. Nechci přijít o žádnýho kamaráda. Rozumíš!" Jeho hlas zněl tvrdě a velmi vážně.

James na něj hleděl s kapkou překvapení a naštvání zároveň. Už hodně dlouho u něj neslyšel
tento tón hlasu a upřímně ho dožíral. Neměl ten tón rád. Byl neústupný a jasný. Sirius, když chtěl, uměl být velmi přesvědčivý člověk, až z něj šel trochu strach. Byla to jedna z mála věcí, kterou zdědil po své "milované" familii.

Šli chvíli v naprosté tichosti, až to James nevydřel.

"No fajn, slibuju, že jen co se dostanem na ošetřovnu, nechám se ošetřit. Spokojenej? Jen už toho prosím tě nech!"

"Čeho jako?" Zadíval se na něj Sirius se svatouškovským výrazem. Zřejmě ho ta nenadálá vážnost rychle přešla.

´Zase ze sebe dělá pitomce.´ "Siriusi, ty moc dobře víš čeho? Tenhle tvůj tón nesnáším, vytáčí mě a…"

"Taky ho používám, jen když je to nezbytně nutný," skočí mu do řeči Sirius, teď už mu v očích pobaveně jiskřilo. Rád svého kamaráda pošťuchoval. "Mám návrh, co kdybys začal něco plácat o Evansový, to ti vždycky zvedne náladu," zakváká a s velkou dávkou přemáhání se snaží nesmát, když si vzpomněl na Jamesovi obvyklé výlevy a jednu velmi pikantní příhodu.

"Siriusi Blacku! Varuju tě, nesměj se nebo z tebe nadělám párek oslizlejch červů a předhodím tě nějakýmu pomatenýmu ptákovi k obědu," vyhrožoval James, ale žádný efekt to nemělo.
Sirius začal hýkat smíchy. Prohýbal se v zádech a třásl se v dalších neustávajících návalech smíchu. Po tvářích mu z toho tekly slzy. Smál se jako blázen. Jamesovi připomínal gorilu v posledním tažení za vlast. Musel uznat, že takhle smát se uměl jenom on. Poznal by ho kdekoliv, byl to hrozně upřímný a nakažlivý smích.

James ještě notnou chvíli pozoroval svého uslzené kamaráda, který byl na prahu fyzického zhroucení a pak se začal smát také.

Nevěděli proč! Prostě se jen tak smáli, možná aby uvolnili napjatou situaci nebo proto, že nic jiného se už prostě dělat nedalo. Necítili se provinile, spíš naopak, cítili se mnohem lépe a uvolněněji. Smáli se spolu jako jeden člověk, ještě nějakou dobu, než je k přestání donutila bolest břicha a nedostatek kyslíku v plicích.

"Si…siriusi, če…čemu se vlastně s…s…smějem?" Koktal James a stále se ještě trochu pochechtával.

"To…škyt…to bych ta…škyt…taky rád věděl, ale je…škyt..je mi o poznání líp." Škytal Sirius a stíral si z tváří slzy.

"To mě taky. Díky brácho, tohle jsem potřeboval jako troll větry… Ehm, asi by jsme měli přidat, za pár minut bude svítat a o tom útoku nesmí nikdo vědět," dodal James a oba chlapci se dali do běhu.

===

Běželi velmi rychle, za krátkou chvíli se dostali až k hlavní bráně. Poslední čtyři schody seskočili a lehce dopadli do dřepu. Otevřeli bránu a vešli na školní pozemky. Do plic se jim zaryl studený venkovní vzduch. Přitáhli si pláště blíž ke krku a razili si cestu k místu činu.

Jelikož za pár minut mělo vyjít slunce, bylo už poměrně dobře vidět, takže si nemuseli svítit hůlkami. Rozhlíželi se okolo sebe, aby mohli zakrýt všechny stopy. Nebylo to těžké, protože okolo cesty, byly jasně viditelné Remusovi hluboké šlápoty a rýhy po drápech v půdě. Viděli také několik krvavých skvrn v trávě.

Vytáhli hůlky a dali se do díla. Z hůlek šlehaly pestrobarevné záblesky a dokonale zahlazovali stopy, za okamžik to vypadalo jako by se tu v noci vůbec nic nestalo. Smazali minulost, stačil jim k tomu jen tenký kousek dřeva a kouzelná formule. O co to ti kouzelníci mají snazší.

"Tak, to bychom měli, teď fofrem za Remusem," konstatoval James a pokračoval dál po štěrkové cestě.

Klusali vedle sebe. Štěrk pod jejich botami vydával typický chřoupavý zvuk, jak se gumová podrážka střetla s nepravidelnou hranou ostrého kamínku.

Vítr si pohrával s větvemi majestátných stromů. Normální lidé by tento zvuk přiřadili k šumu, ale oběma chlapcům to připomínalo tajemné a smutné noty pradávné moci tohoto lesa. Šel z něj na první pohled strach a kde jaký pablb by se v něm nadobro ztratil. Oni se ovšem vůbec nebáli, protože ho dobře znali. Zažili tam nejedno dobrodružství a dnes k nim můžou připsat další.

Sirius a James došli až k onomu místu nedaleko jezera. Vlkodlak byl stále pevně svázaný kletbou. Ležel na zemi a z tlamy mu odkapávaly sliny do orosené trávy. Oči měl podlité krví. V jejich duhovkách se odrážel stále jasně viditelný neukojený chtíč po lidském mase.

Když si všiml přicházejících chlapců rozevřel dokořán tlamu a vycenil na ně ostré zuby.
Začal sebou zmítat. Křečovitě se svíjel. Zarýval si drápy do mohutných paží, pak jakoby zmrzl na místě. Hbitě otočil hlavou a zadíval se na velmi vzdálený horizont.

"Slunce," vydechl Sirius a spolu s Jamesem se zadívali na vršky vzdálených hor, které se začali zalívat jasným světlem.

Sluneční svit pomalu ozařoval údolí, prosvěcoval větve stromů a zahříval dosud ještě chladnou zem. Mraky se před jeho svitem zbarvily do ohnivě rudé barvy. Světlo si proráželo cestu vším, co mu stálo v cestě. Paprsky letěly po jezerní hladině rychlostí smrtelné kletby, odrážely se od ní a vrhali na okolí mihotavý třpyt. Zlatý kotouč se vyhoupl nad hory, vše se dělo velmi rychle...

Když se první sluneční paprsek setkal s duhovkou vlkodlaka, zvíře se vzpřímilo a i když bylo svázané, postavilo se na zadní. Slunce mělo na tohoto tvora hrůzu nahánějící účinky.

Vlkodlak se začal přeměňovat. Nebyl to zrovna příjemný pohled. Zvíře sebou divoce zmítalo a táhle přitom vilo, zřejmě pociťovalo velkou bolest. Jeho tělo se smršťovalo. Padaly z něj chlupy a místo nich se objevovala holá lidská kůže. Nohy a ruce se zkracovaly do původní velikosti. Ostré drápy nahradily nehty. Dlouhý čenich plný stříbrných zubů se vracel zpět. Celá přeměna trvala nepatrnou chvíli, musela mu však působit nesmírná muka.

Před chlapci nakonec zůstala stát nahá vyhublá lidská postava. Chlapec se ještě chvíli vrávoravě držel na nohou, než se z vysílení svalil do mokré trávy.

James ani Sirius na nic jiného nečekaly a rozeběhli se k němu. Remus ležel schoulený na zemi a celý se třásl. Víčka měl pěvně sevřené a něco nesmyslného si pro sebe tichounce mumlal. James ze sebe shodil plášť a přehodil ho přes kamarádovo nahé tělo.

"Kamaráde, to bude dobrý. Půjdeš s námi na ošetřovnu, dobře?" James na něj mluvil velmi klidně a v hlase mu zaznívala bratrská starostlivost. Věděl moc dobře, že po proměně má Remus v sobě ještě pár dní trochu té vlčí nátury a chová se popudlivě.

Postava v trávě se však nepohnula, jen dál ležela a roztřásla se ještě víc. Chlapci jakoby zaslechli tiché zadržované vzlyky. Sehnuly se k němu. Sirius se jemně dotkl jeho ramene a zatlačil na něj. Chlapce tak natočil k sobě. Remusovi se po tvářích koulely slané slzy a teď už se hlasitě rozplakal.

Sirius si skousl dolní ret, bodlo ho u srdce, nerad viděl kamaráda v takovém stavu. Hodil po Jamesovi beznadějný pohled.

"Remusi?" Pokračoval James, ale žádná reakce se nedostavila. "Remusi kamaráde, slyšíš mě?"

Nic.

"Reme?" Zkusil to i Sirius.

Chlapec však místo odpovědi, dál usedavě brečel a zarýval si nehty do kůže. Pak se prohnul v zádech a z jeho hrdla se vydral ten nejprocítěnější řev, jaký kdy kdo mohl slyšet. Nářek se nesl po jezerní hladině, nezněl nijak dětinsky ani falešně. Byl to opravdový nářek, plný bolesti a potlačované úzkosti. Každému, kdo jej slyšel, se zarýval do mysli a ještě dlouhou dobu se ozýval v uších. Šel z toho mráz po zádech.

Pak vše utichlo, neboť dotyčná osoba omdlela.

"Jime, musíme ho dostat na ošetřovnu a hlavně rychle," promluvil Sirius, ale jeho kamarád ho neposlouchal díval se kamsi dál za něho.

"Jamesi! Haló, mluvím na tebe!" Zažbleptal znovu a máchal mu přitom rukou před očima.

James se však stále díval za něj, až nakonec promluvil: "Já tě slyšel, ale něco támhle leží. Koukni."

Sirius se jako na povel otočil a spatřil to také. Ve tmě předtím si toho mohli jen těžko všimnout, teď však svítilo slunce a ozařovalo tak nehybné tělíčko malého zvířete. Leželo na boku ve skroucené poloze.

James k němu přistoupil a sklonil se nad ním. "Je to malej pes," konstatoval a kroutil přitom hlavou. "Kde se tady mohl vzít?"

"No, možná je tý holky, žije?" Zeptal se Sirius.

James mu položil ruku na hrudník. Ruka se nepatrně, ale přece zvedala v pravidelných intervalech. "Jo, žije, ale je ošklivě potrhanej," odpověděl.

"Tak ho vezmi taky, kdyby byl tý holky a my ho tady nechali umřít, asi by nám za to nepoděkovala. Mimo to, když nebude její nechám si ho sám," domluvil Sirius a kouzlem naložil Remuse na nosítka, které se pak vznesly několik centimetrů nad zem. Kde zůstaly levitovat, dokud se majitel hůlky nedal do pohybu. James vzal pejska opatrně do náruče a vydal se za odcházejícím Siriusem.

´To je zase den,´ pomyslel si hořce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kayla Kayla | 3. dubna 2008 v 21:16 | Reagovat

naprosto super ale doufam ze brzy pridas kapitolku k Předem prohrane bitvě

2 Teri Teri | 3. dubna 2008 v 22:36 | Reagovat

Hezkýýýýýý :DDDDD

3 Cattgirl Cattgirl | E-mail | Web | 3. dubna 2008 v 22:51 | Reagovat

Superrr!!RYchle další kapču!:o)

4 any any | Web | 4. dubna 2008 v 13:35 | Reagovat

ehm super kapca fakt se mi líbila sice trosku pesimisticka ale to se urcite proste zpravi. No mas pravdu, je fodne dlouha, ale cím delsí, tím lepsí :-))

5 Jasane Jasane | E-mail | Web | 4. dubna 2008 v 16:35 | Reagovat

Pááni! Wow mazec! Skvělý, krásný, úžasný a bombastický!!! Dalšíííííí!

6 KiVi KiVi | Web | 5. dubna 2008 v 0:49 | Reagovat

já nemám slov...to je tak krásn.ý..ale Potter je děsně necitlivej...já sem hlavně ráda že to ten pejsek přežil a je mi děsně líto Remuska *fňuk* honem piš dál tahle kapitolovka se mi vážně líbí...a taky teda sem zvědavá jestli ona bude vlkodlak...bylo by to dost zajímavý já bych byla možná pro :) a ještě co James...ona ho kousla že jo....:) tak piš nebo se neznám :)

7 Keira Fey Keira Fey | E-mail | Web | 5. dubna 2008 v 14:04 | Reagovat

Super o.O To je parádička. Hoď další, ať mám co číst xD

8 LaZoe LaZoe | E-mail | Web | 6. dubna 2008 v 16:04 | Reagovat

Ahojky u mně na blogu je bleskajda zapoj se :)

9 Nera Nera | Web | 7. dubna 2008 v 21:48 | Reagovat

Wow, bájo kapča, jojo, kdy bude další? Co? zlato? Hele, a kdy budeš na icq? Ještě jsme spolu vůbec nestačily kecat!!!

10 P@paja P@paja | 8. dubna 2008 v 13:10 | Reagovat

Čágobélo šílenci a jiná haveti všeho druhu a poddruhu... ;o)))

Smráďátka, moc very danke za komenty (mohla bych psát česky, co?), potěšilo mě to, fack ;o)))

Jinak, píšu další kapitolu k Bitvě, zatím je dost pesimistická, tak nevím jestli splním Vaše očekávání,*škyt, nasucho polknu* ohledně humoristické stránky jsem též vymidlená *Bée, kope nohama a škube si hřívu na hlavě, prskaje při tom na obrazovku*... No, však brzo uvidíte a posoudíte sami...

Neruš, my icq je (podrž se něčeho, dokopala jsem se k tomu;o) = 286 681 031... hodíme kvák... I promise XD

11 leenikk leenikk | Web | 8. dubna 2008 v 16:05 | Reagovat

jaj, já se dívám a říkám si kde je můj koment! A teď jsem si vzpomněla, že sjem ho jaksik asi zapomněla napsat! Doufám, že se teda nezlobíš, bobe! :))

No jinak k kapitošce! Prostě super, drupr! Fakt! Aj dlouhá celekm byla! Ale stejnak mi je strašně líto Remuska! No, doufám, že ude někdy(=hóódně brzo) další!

12 Bariska Bariska | 10. dubna 2008 v 20:22 | Reagovat

Ahoooooooj mojee milofanee pikacu é=D

Jsem zpatky a semnou prisel zakon. . to sem co ??

Kapitolaa byla uzo pruzoo. . nemam co bych rekla jen. . .RYCHLE dalsi!!!!!! NO napsala bych delsi koment, ale jsem u bodu L ( leniva :D:D ) a nemam cas =D

Tak se mejte mi drazi cvokovee

Krasne vemeno. . . Paaa

13 Adrianne Adrianne | Web | 12. dubna 2008 v 9:02 | Reagovat

Ahojky, moc ráda spřátelím :) Ještě dneska si tě přidám :)

14 LaZoe LaZoe | E-mail | Web | 12. dubna 2008 v 23:46 | Reagovat

Ahojky u mně na blogu je 3.SONB tak se přihlaš :)

15 Severina Princetonová Severina Princetonová | E-mail | Web | 14. dubna 2008 v 20:37 | Reagovat

Týbrďo, máš super blog. Do tvých povídek jsem zatím jenom nakoukla, ale docela se mi to líbí. Nechceš se spřátelit?

16 Severina Princetonová Severina Princetonová | E-mail | Web | 15. dubna 2008 v 10:35 | Reagovat

No, tak já nevim, co bys tam chtěla napsat. Já jsem jednoznačně fascinovaná Severusem a ráda píšu erotický povídky, zatím tzv. "do šuplíku". Můj kluk je tam našel a od tý doby mě vydírá, abych v tom pokračovala, a tak jsem se rozhodla napsat něco z toho i na web...

17 P@paja P@paja | 15. dubna 2008 v 11:28 | Reagovat

Sev, skvělý, stačí mi to... spřátelení sem vložím, ale až později (jsem totiž u bodu L, což znamená: líná jako prase na terase ;o)...

Barisco, ty můj bobane... Pika, pika nevěděl kam jsi se ztratila a prý Ti i nějakej pošuk smáznul blog. Mít ho po ruce dala bych ultra silnej elektrickej výboj, na kterej by byl pyšnej, kde jakej vyšší Pokemon ;o) Doufám, že si co nejdřív založíš novej a ještě bestovější.  

Leenikk, dík moc...

18 jaja jaja | 15. dubna 2008 v 18:35 | Reagovat

skvela kapca..je to uzasne..som strasne rada ze ten maly pes zije..bolo by mi ho luto..tesim sa na dalsiu :)

19 Tusitik Tusitik | 20. dubna 2008 v 15:20 | Reagovat

Super povídka,nemůžu se dočkat dalčí kopitolky xD

20 Envy Envy | Web | 24. dubna 2008 v 16:25 | Reagovat

wow nádhera!!! Je to fakt dsňácký, taký akční XD Hrozně moc pěkňoučký!!! JAk to máš popsaný... si fakt šikulka XD a byla bys eště větší kdyby si rychle přidala další XD plosím plosím

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama