1. The Pain

11. února 2008 v 15:52 | P@paja |  Předem prohraná bitva
Takže, tady je jubilejní (snad se to tak píše, mno co) neboli prví kapitola k povídce - Předem prohraná bitva.

Jé, já jsem tak ráda, že jsem to nějak spatlala. ;)


Upozornění: Za případné chyby se omlouvám, je to psané bez betáče...

Chtěla bych ji věnovat mé milované ségře (Drachia), vlastně oboum xD Dále všem, kteří si ji přečtou.

PS: Komentáře pište, jak kdo chcete a jak to cítíte (budu happy and... )

Přeju pěkný počtení a ocelovej zadek ;p
Guano Apes - Break the Line
1. The Pain

Dívám se jim přímo do očí. Pěkná sebranka zastánců ,,spravedlnosti" v nažehlených hadrech. V jejich očích nevidím nic neobvyklého. Hněv, nenávist, únavu, možná i trochu toho potěšení. Ani se nedivím, vlastně si to i celkem zasloužím, ale i přes to by se mohli krotit. Moje tělesná schránka má své hranice opotřebení.

Umím si dost dobře představit, jak si to užívají. Já sama si přímo libuji v bolesti jiných. Dotyčnou osobu nemusíte znát stačí, jen když ji trýzníte. Psychicky týráte její mysl. Otrávíte jí tělo lektvarem, necháte ji svíjet se v agónii. Čekáte než pomalu dojde ke břehům smrti a pak ji jednoduše znovu a znovu probouzíte k životu. Sužujete ji hladem, žízní, zimou, kletbami. Nejlepší je sledovat pozdější následky. Vyžíváte se v jejím utrpení a nářku. Uspokojivé, že? Naskytuje se nekonečný kolotoč možností, který můžete, dle vlastní libosti obměňovat. Musím uznat, že je to dobré odreagování od všední rutiny. Po čase si dotyčná osoba nebude přát nic jiného, než zemřít. To se ovšem nestane. Záleží jen na vašem rozhodnutí. Vy rozhodnete, jestli bude žít či nikoliv. Šílenost, zvrhlost, krutost a nenávist. To jsou ta pravá slova pro zlé činny nás Smrtijedů.

Být bezmocná a zavřená v těchto časech se nevyplácí, říkávala moje bábinka, budiž jí země lehká. Měla jsem tě tehdy poslechnout a nikam nejezdit. No jo, za blbost se platí. To říkala taky. Ona mě vychovala, byla na mě vždycky moc hodná. Postarala se, kdykoliv jsem byla v úzkých. Kecám, byla to vypočítavá a lstivá Smrtijedka, se kterou není radno si zahrávat. Mnoho lidí na to doplatilo svým životem. Vychovala mě tvrdě, za to jediné jsem jí vděčná. A teď k věci.

Už přes týden trčím tady, v hlavním štábu Spravedlnosti. Než zabili Brumbála, byl to hlavní štáb Fénixova řádu. Teď ho vede Alastor Moody, vrah mích rodičů. Přísahala jsem na jejich hrob, že se pomstím. Mučí mě už několik dní a začíná mi z toho hrabat. Jak smutné, pro tak zkaženého člověka. Třešničkou na dortu ovšem je, že mě chytili tak banálním způsobem. Chjo…

Jako každý pátek jsem měla noční směnu a hlídala vchod do severního křídla vězení. Nikde nikdo, nuda jak ve sklepě mího pradědy. Klídek, ticho, pohoda, až se najednou spustil zelený poplach (u nás to znamená, že jsou uvnitř v pevnosti vetřelci). Okamžitě jsem vytasila hůlku, kouzlem spustila mříže dolů a zatarasila dveře. Byla jsem sama, neboť si můj společník zrovna musel nutně odskočit. Nemám ponětí, kde ti mizerové byli nebo kudy se do pevnosti dostali. Stála jsem nehybně a tiše naslouchala. Hůlku jsem pevně sevřela, až mi zbělaly klouby. Srdce mi rychle bilo, v krku mi vyschlo a do celého těla se mi pomalu uvolňoval adrenalin.
Země se otřásla. Ozvala se ohlušující rána. Zakryla jsem si uši a padla na kolena. Měla jsem pocit jako by mi v hlavě zastavoval vlak. Vnímala jsem jen ten pískot. Nedalo se to vydržet. Obličej jsem zkřivila do bolestivé grimasy. Áách…

Trvalo to chvíli, já však měla pocit, že to byla celá věčnost. Klečela jsem v sutinách a třásla se po celém těle.

"Protego," vyhrkla jsem. Kámen, o velikosti mé hlavy, se roztříštil na drobounké kousíčky, když se odrazil od bílého štítu. Další otřes. Co se to k ďasu děje? Při dalším výbuchu jsem si lehla, ječela a kryla si hlavu před hromadou kamení, které lítalo ze všech stran. Kamenná podlaha začala praskat a ze stropu padaly kusy zdiva. Pěknej brajgl. Když jsem se probrala z šoku, rychle jsem se vyškrábala na nohy. Ucítila jsem v puse pachuť krve. Měla jsem nejspíš rozdrcená žebra. V hlavě mi třeštilo a nic jsem neslyšela. Přimáčkla jsem se ke stěně, kolem ní jsem se doplazila zhruba do poloviny chodby. Sotva jsem se udržela na nohou. Když jsem se ohlédla, spatřila jsem několik čarodějů v černých pláštích. Než jsem si uvědomila, kdo jsou a pro co si jdou, plulo proti mně už jasně červené světlo…

***

Vzduch pročísne, již dobře známý hvizd biče. Ruce mám spoutané nad hlavou chladnými okovy. Po obličeji mi stékají krůpěje potu. Klečím a poslouchám ty jejich kecy od nevidím do nevidím. V levém předloktí mi škubne. Syknu bolestí. Pán nás volá. Proč zrovna teď? Doufejme, že se beze mne tentokrát obejdou. Mám již jiný program, který zjistí hloubku mé tělesné odolnosti vůči magii. Na to, že ze mě za chvíli vymlátí duši, mi to docela myslí. Auu…

Ani se nebráním, je to zbytečné. Nebudu se ponižovat. I kdybych si klekla na kolena a prosila o holý život... je bych neobměkčila. Navíc, já nikdy neprosím. Jen to slovo se mi hnusí! Povzdechnu si. Už jsou stejní jako my. Kam jsme se to dopracovali?

,,Takže ty nám neřekneš, kde je?" zeptá se mě už poněkolikáté, ten chlapec, který přežil (zatím). Teď už je to spíše muž, než-li chlapec. Hmm, nevypadá špatně. Vysoký, vypracovaná postava, silné paže, mužné rysy a delší, roztřepené černé vlasy mu spadají do obličeje. Sekne mu to. Je ovšem na špatné straně barikády. Za tyhle já nekopu.

Samozřejmě, že mu na jeho typicky triviální otázku neodpovím. Zase ji kryju. Proč to vlastně dělám? Ona by pro mě totéž nikdy neudělala. Žádný smrtelník, kromě mě a Pána, nezná místo, kde se skrývá.

,,Moody, přestává mě to bavit," povzdechne si brejloun, pardon kontaktní čočka.

,,Tak přitvrdíme," zašklebí se Pošuk. Tedy pokud to byl škleb, na jeho ,,obličeji" nelze rozeznat vrásku od jizvy.

,,Crucio," vykřikne Moody.

Svíjím se jako žížala na sporáku a s nimi to ani nehne, že by pánové taky přišli na fakt, že s bílou magií se při výslechu daleko nedostanou? Je vidět, že si to sami náležitě užívají. Copak, copak my už nectíme zákony a používáme zakázané kletby? Proč se divím, co umřel Brumbál, jde to s nimi od desíti k pěti. Amatéři.

I přes zavřená víčka se mi po tváři kutálejí ponižující slzy. Zatnu pěsti, pokouším se s bolestí bojovat, ale jsem zesláblá. Několik hodin nepřetržitého výslechu si vybraly svou daň. Chytá mě třas, klepou se mi nohy. Skousnu čelisti, aby mi neuniknul jediný sten. Připadám si jako hadrová panenka, se kterou si děti hrají od rána do večera. Jenomže tu nic nebolí, ale mě ano! Haló, jsem živá bytost! City sice nemám, ale cítím bolest. Dejte si pauzu. Zajděte na pivko, zkritizujte nastalou politickou situaci a mě tady klidně nechte...

Pomalu si začínám uvědomovat, jak se cítily moje oběti. Když jsem si s nimi pohrávala podobným způsobem a mnohem déle než tihle... Je vidět, že je ještě neučil Mistr. Klidně bych jim to ukázala, třeba na tom parchantovi Moodym!

,,Tak řekneš nám to?" Zúží zorničky a ještě přitvrdí.

Cítím jak se cizí mysl jemně otřela o tu mou. Raději si ji uzavřu. Vím, o co se pokouší. Tlak se stupňuje a pak to dotyčný nejspíš vzdá. Smůla, hochu. Začnu pomalu pohybovat rty.

"Já, já…" zaskřehotám sípavě.

Skloní hůlku, kletba pomine. To je úleva. Unaveně visím za okovy. Cítím každou část mého těla. Každý pichlavý nádech a výdech. Pomalu ke mně přistupuje, vnímám klapot jeho aušusových bot o podlahu. Vzdorovitě zvednu hlavu. Sehne se těsně k mému obličeji a povytáhne obočí.

,,Říkala jsi něco podstatného?" zašeptal mi posměšně do ucha. Zachvěji se odporem. Cítím mrtvolný smrad! Zkus používat jeden mudlovský vynález, říká se mu ústní voda.

Párkrát se přerývaně nadechnu a pak se mu s nechutí zakousnu do krku. V puse cítím horkou tekutinu, stéká mi drobnými pramínky po bradě, krku… Nakonec se vpíjí do mé zakrvácené košile. Pošukova hlava sebou začíná škubat. Vysmeknout se mu nedaří, jsem do něj zahryznutá jako vlkodlak do své oběti.

Salva kleteb od jeho společníků zasáhne svůj cíl. Uvolním stisk a sesunu se po kamenné zdi dolů. Vzniklý rozruch kolem sebe už nevnímám. Vnímám jen něžné ruce bezvědomí, které mne přijmou do své hřejivé náruče. Slastně se usměji. Konečně…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Keira Fey Keira Fey | E-mail | Web | 1. března 2008 v 19:15 | Reagovat

Ha, teď jsem si teprv všimla, že tu je první kousek! No super, to je ale šílenec. Zvrácené dušičky, miluju vás, prtože mezi vás asi jednoho krásného dne sama kecnu na zadek a podám vám ruku xD Paráda, povedlo se ti to. Všechna čest ;)

2 leenikk leenikk | Web | 8. března 2008 v 19:45 | Reagovat

Ty jo jo!Já čumim!No je to úžasné!!Musím, hned na další!!!

3 Jasane Jasane | E-mail | Web | 16. března 2008 v 10:17 | Reagovat

Páni... To se mí líbí! Jak nečtu povídky o smrtijedech tak tahle mě teda oslovila....

4 Envy Envy | Web | 23. dubna 2008 v 7:06 | Reagovat

wow!!! je to fakt... krása! okamžitě du  na další!!! je to nádherný!!!

5 Scope Scope | Web | 26. dubna 2008 v 14:12 | Reagovat

První kapitola, a já nadšeně nasávám atmosféru. Dokonalý nior.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama